Devětatřicetiletá Eva se sice narodila na východním Slovensku, ale prakticky celý život prožila v Čechách. Vychoval ji strýc a jeho manželka v Praze, kde také vychodila základní školu. „Strýc i teta se ke mně chovali velmi hezky a prožila jsem u nich pěkné a bezproblémové dětství,“ vzpomíná s vděčností Eva.

Lukášek, který bydlí v Zábřehu na Moravě, je postižený po dětské mozkové obrně. Je nepohyblivý od pasu dolů, má středně těžkou mentální retardaci a trpí spánkovou epilepsií. Je to ale velký bojovník a má štěstí, že při něm stojí a pomáhá mu celá rodina, hlavně maminka se o něj nepřetržitě stará. Životní příběh malého Lukáška mně oslovil natolik, že jsem se rozhodla zapojit se i pro něho do akce „Sbírání víček od Pet lahví“. Při této akci může pomoci opravdu každý a nebude ho to nic stát. Stačí jen sbírat víčka od Pet lahví, ale musí být pouze od minerálek, sirupů nebo mléka. Nesmí být například od aviváží, léků a jiných chemikálií. Víčka se shromažďují u rodiny nemocného dítěte a po nasbírání většího množství se odvezou firmě, která je vykupuje. Za kilo víček při zajištění vlastní dopravy je šest korun. Byla bych vděčná dalším lidem dobré vůle, kteří by se do této aktivity také zapojili, a měli z toho pak příjemný pocit užitečnosti. Jelikož jsem se o malém Lukáškovi chtěla dozvědět více, napsala jsem e-mail jeho rodičům a požádala je o rozhovor, který si níže můžete přečíst.

Roman Míka, kterému je v současné době 39 let, trpí paranoidní schizofrenií. Jeho psychiku výrazně poznamenaly dvě nešťastné události, které prožil už v útlém dětství. Bylo mu něco přes rok, když mu zemřela matka a zhruba tři roky, když při autonehodě zahynul i otec. Roman se poté přestěhoval z rodné Vlašimi k babičce do nepříliš vzdálené obce Věžničky na Benešovsku. „Vychovávala mě vlastně babička se svým bratrem ve Věžničkách, a to až do mých 20 let,“ vzpomíná Roman.

Sedmadvacetiletá Lucie Nováková z Nymburska je hospitalizována v psychiatrické léčebně již podruhé. Poprvé se léčila před šesti lety, strávila v PL v Kosmonosích pouhé dva týdny. Přestože žádnou závažnou schizofrenní nemocí netrpí, ani nemá paranoidní bludy, je nyní na psychiatrickém oddělení znovu, tentokrát v pobočce Kosmonos, v léčebně v Sadské. Na konci června bude mít za sebou pět týdnů pobytu. Příčiny obou hospitalizací jsou přitom podobné.

Radek Malec se narodil v roce 1973, dětství měl bezproblémové, zvrat nastal až ve čtvrté třídě, kdy zemřela třídní učitelka a jeho jako jediného dali do jiné třídy. Nový kolektiv ho nepřijal. „Vůbec ale nešlo o žádnou nemoc – šlo o klasický dětský problém, totiž mou „prostorovou výraznost“ a zároveň s tím, že jsem byl nový, tak to společensky špatně skončilo. Tady jsem si ale uvědomil, že problémy, které vypadají neřešitelně, ve skutečnosti řešitelné jsou – já jsem si naordinoval pohyb, problém výraznosti se vyřešil a kolektiv mě posléze přijal,“ vzpomíná Radek. Pak přicházely úspěchy, dostal se na školní reprezentační sportovní soutěže, na kvalitní střední školu i do klukovské party. Na střední škole začal projevovat příklon k uměleckým směrům přelomu 19. a 20.stol., jako byl např. surrealismus, a oslovil ho zejména pojem „nevědomí“, v roce 1990 se mu do rukou dostaly první duchovní knihy. „Moje myšlení zpracovávalo stále vážnější problémy, hlubší otázky a věděl jsem si rady s kdejakým velkým problémem, prostě z principu – tak trochu jsem se dal na buddhismus a ten to řešil,“ vysvětluje Radek. Po střední šel na vysokou, ale vydržel tam jenom rok. Také se rozešel s první velkou láskou a v důsledku toho sáhl po černé magii a ještě navštívil hromadnou léčebnou seanci. „Když jsem z ní odcházel, tak venku v Praze se to stalo - zvláštní zážitek. Nejprve jakýmsi chobotem shora se mi přihlásili ufoni a ptali se na otázku jakéhosi „smyslu“ a hned nato jsem před očima viděl desetivteřinový film, kdy se z krychle vyklubal křesťanský kříž (ještě s jakousi šipkou nahoru), pak jako by mi někdo odmontoval temeno hlavy, to vyletělo prudce vzhůru a ještě někde z oblasti solar plexu taková energie (v tom okamžiku jsem si myslel, že to asi byla moje duše – hrůza!!) vyletěla také vzhůru. Nakonec jsem slyšel takový náraz. To by ještě nebyla taková tragédie, protože zážitek odezněl a já fungoval dál. Ale já se toho zážitku strašně vyděsil a nejrůznějšími teoriemi ho začal vykládat,“ vypravuje Radek.

S Ljubou Pavlů jsem se poprvé setkala v září v roce 2001 u jídelního stolu v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice. Přestože prožívala zrovna smutné období, snažila se u stolu na mě usmívat. Protože jsem se mezitím stala redaktorkou portálu Lidé mezi lidmi, nedalo mi to, a po letech jsem se vypravila Ljubu navštívit, aby mi sdělila, jak se jí daří po propuštění z léčebny, jak se snaží žít s nemocí - jakou je paranoidní schizofrenie, kterou trpí.

Třiadvacetiletá Hana Vítková z Lysé nad Labem se narodila jako zdravé dítě. V pouhých sedmi měsících života však zcela nečekaně upadla do delšího hlubokého bezvědomí. Z toho se sice probrala, ale stav bezvědomí již natolik poškodil její mozek, že od té doby žije s těžkým postižením. Oficiální diagnóza Hany zní: těžká mentální retardace. Navíc trpí posttraumatickou epilepsií, která vznikla jako stresová reakce na delší bezvědomí. „Hana má velký epileptický záchvat v průměru tak jednou za měsíc, třebaže samozřejmě bere léky. Záchvaty ale nejsou pravidelné. Někdy vydrží bez jediného záchvatu i relativně hodně dlouhou dobu,“ uvádí její maminka Cornelia.

Čtyřiačtyřicetiletou Cornelii Vítkovou jsem potkal jako pacientku v psychiatrické léčebně v Sadské hned několikrát při svých krátkodobých pobytech. Maličká, drobná, stále usměvavá a na první pohled hodná a citlivá žena tam byla mezi pacienty pro svou vyložené nekonfliktní, kamarádskou povahu velmi oblíbená. Ač se narodila v německé rodině, ve městě Halle v bývalé NDR, žije již více než 25 let v české Lysé nad Labem, kde se při prázdninovém pobytu seznámila se svým budoucím manželem. „Byla to láska na první pohled, do manžela jsem se zamilovala v 18 letech a za vzájemné podpory jsme dokázali překonat řadu těžkých životních strastí, a co je nejdůležitější, láska nám vydržela,“ vzpomíná Cornelia, která v Česku toto německé jméno příliš nepoužívá a nechává si říkat zkráceně Kony.

Jedenadvacetiletý Jirka Kopecký z obce Dřísy v okrese Praha-východ je i v tak mladém věku hospitalizován v psychiatrickém zařízení již podruhé. Poprvé byl půl roku na psychiatrickém oddělení pražské nemocnice v Motole, nyní je hospitalizován na otevřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Sadské v okrese Nymburk. Jeho problémem jsou panické ataky, které spočívají především v extrémně silném, úzkostném strachu z nějaké závažné choroby nebo selhání životně důležitých orgánů.

Kladeňák Vladimír Maroušek se narodil v roce 1928 v tehdy samostatné obci Kročehlavy, která se hned po osvobození v roce 1945 stala součástí dnes největšího středočeského města Kladna. Na Kladně také prožil celý svůj život a již od mládí se věnoval sportování a aktivnímu pohybu. „Jako kluk jsem chodil nejdříve do Skauta – Junáka až do jeho násilného rozpuštění nacisty za okupace. Po osvobození jsem přešel do Tělocvičné jednoty a tehdy velmi populární organizace SOKOL, kde jsem se aktivně zapojoval do sokolských cvičení a již jako dospělý muž cvičil i na Všesokolském sletě v roce 1948,“ vzpomíná pan Maroušek na dětství a mládí.

Hýří dobrou náladou

Již téměř 82 letý Josef Albrecht z Kladna je přímo příkladným typem člověka, který si i ve vysokém věku a při zdravotních problémech dokáže udržovat stále dobrou náladu a pohodu a dokáže je též rozdávat ostatním. Stačí mu k tomu jen pravidelné styky s hodnými a chápajícími lidmi.

Přes vysoký věk a zdravotní problémy je stále aktivní v Sokole

Věra Šašková z Kladna oslavila v lednu letošního roku již 87. narozeniny. Od dětských let až do současnosti je členkou organizace Sokol, samozřejmě s výjimkou let, kdy byl Sokol rozpuštěn a zakázán. V kladenské jednotě a celé župě Budečské, pod kterou Kladno spadá, je skutečným pojmem a patrně nejvěrnější členkou. Dlouhá léta vykonávala funkci náčelnice župy, v současně době je místonáčelnicí, a stále vysoce aktivní a mimořádně obětavou členkou.

V současné době sedmiletá Terezka Valentová z Kladna se narodila jako zcela zdravé dítě. Ve dvou a půl letech ji však potkalo velké neštěstí, když ji na silnici porazilo nákladní auto. „Byly jsme tenkrát s Terezkou ve městě, když se mi nečekaně vytrhla a vběhla do silnice. Bylo to sice na přechodu, ale pro chodce zrovna svítila červená. Na silnici se právě rozjíždělo nákladní auto a dcerka skončila pod jeho koly,“ vzpomíná maminka Kateřina Valentová na osudný okamžik, který zásadně změnil další Terezčin život.

Kamarádka mně řekla o jednom zajímavém člověku Lukášovi Němečkovi z Rožnova pod Radhoštěm, který je již od narození na invalidním vozíku. Přišla totiž s nápadem, že bychom za ním mohli přijít na návštěvu. Vše domluvila a my tři kamarádi z neziskové organizace Iskérka jsme navštívili tohoto mladého muže. Musím říci, že jsem ráda, že jsme se s ním seznámili a popovídali si o životě a různých věcech. Jak jsem viděla, co všechno musí ve svém životě překonávat - je to až neuvěřitelné. I tento muž má nárok na pěkný a důstojný život a mít společnost lidí kolem sebe. Velmi oceňuji jeho maminku, která se o něj stará celý život s nepřetržitou péčí. Klobouk dolů před těmito lidmi. Začtěte se do těchto slov a zamyslete se nad životem, zda-li je na prvním místě zdraví nebo peníze. Myslím si, že řada lidí v naší společnosti si myslí, že finance jsou první prioritou v životě. Opak je pravdou. Jakmile člověk nebo jeho rodina onemocní, zjistí, že nejdůležitější životní hodnoty jsou láska, vztahy, přátelství a tolik důležité zdraví. Kéž by si to uvědomili hlavně ti, kteří se honí za úspěchem, majetkem a kariérou. Stačí jeden úraz, jedna nemoc a život se změní ze dne na den, z minuty na minutu.

Paní Miloslava Horová z Kladna má dlohá léta bolestivé problémy s kolenem, v jejím případě se jedná o artrózu. „Koleno mě zlobí už dlouho. Dříve jsem se léčila na kladenské poliklinice, kde mě však chybně zkoušeli léčit standardní metodou s různými opichy, které vůbec nezabíraly. Koleno mě dál velmi bolelo, až jsem se rozhodla změnit lékaře a přešla na ortopedické oddělení do kladenské nemocnice,“ uvádí paní Horová.

Již téměř 80-ti letá Stanislava Klicmanová, původem z Lán, je v Českém červeném kříže (ČČK) skutečnou raritou. Pracuje v něm totiž plných 55 let. Získala velké množství nejrůznějších ocenění, včetně toho nejvyššího možného, kterým je Medaile Alice Masarykové.

Rodilá Slovenka Anna, která žije v Praze, má již téměř pět let plný invalidní důchod kvůli svým psychickým problémům. Přitom péči psychiatra až do svých 40 let prakticky nepotřebovala. „Jen v době, kdy mi bylo kolem 18 let, jsem psychiatrickou ambulanci dvakrát navštívila, ovšem ze zcela banálních důvodů. Studovala jsem tehdy střední školu, a protože jsem povahově více úzkostná, měla jsem velké obavy z neúspěchu při studiu. Navíc jsem se v té době rozešla se svým přítelem, a to byly hlavní důvody mé první, a na dlouhou dobu poslední návštěvy psychiatra,“ vzpomíná paní Anna. Žádnou těžší diagnózu tenkrát u ní nezjistili a nemusela brát ani žádné léky.

U osmatřicetileté Vlasty Lambertové z Nymburska byste vůbec neřekli, že má psychické problémy a léčí se na psychiatrickém oddělení léčebny v Sadské. Její zdravotní stav ale zásadním způsobem ovlivnil závažný případ krádeže peněz v jejím zaměstnání poštovní úřednice.

Ondrova diagnóza je dětská mozková obrna, je ochrnutý a používá k chůzi berle. Každý krok je pro něho obtížný. Zvládá chodit pouze na kratší vzdálenosti, na delší cestu musí použít vozík. Závažná diagnóza ho však nemůže zastavit. Chce být užitečný - užitečný rodině, přátelům, společnosti. Proto se věnuje studiu, rozumí počítačům a přeje si v budoucnu pracovat jako počítačový odborník nebo právník. Navštěvuje střední školu a chystá se na vysokou školu. Denně překonává spoustu překážek s trpělivostí člověka, který je pevně přesvědčen, že všechno má svůj smysl, ačkoli je to vykoupeno bolestí a nesnázemi.

Třiatřicetiletá Gabriela Kalická pochází z Nymburka a trpí bipolární afektivní poruchou. Přesnou psychiatrickou diagnózu však lékaři u ní nedokázali několik let určit. „Psychické problémy jsem začala mít v zaměstnání ve východočeských Hořicích, kde jsem pracovala jako sanitářka v léčebně dlouhodobě nemocných. Největší problém byl v tom, že veškerý tamější ošetřující personál byl hodně vzdálen mému věku, spolupracovnice měli jiné starosti a názory než já, byla to prostě jiná generace. Proto jsem se s nimi nedokázala více sblížit a vznikaly mezi námi pracovní i vztahové problémy, které někdy až hraničily se šikanou ze strany starších zaměstnanců. V Hořicích jsem navíc bydlela na ubytovně a ani tam v té době nebydlel nikdo, kdo by byl blízký mému věku. Z těchto důvodů jsem se začala dostávat do depresivních stavů a začala se ambulantně pravidelně léčit na psychiatrii,“ vzpomíná Gábina na počátky svých psychických problémů.

Petr Bazala je talentovaný mladý muž, který se i přes vrozenou oční vadu nevzdal milované hudby, vystudoval konzervatoř, koncertuje a učí hru na klavír a akordeon na Základní umělecké škole Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí. Rovněž doprovází balet a věnuji se kompozici hudby. Vloni se zúčastnil mezinárodní hudební soutěže v americkém Los Angeles a získal první místo. V příjemném prostředí čajovny jsem si s ním povídala o životě, hendikepu, lásce k hudbě i úspěších.

Ochotný, milý, temperamentní, velmi skromný a duchovně založený člověk s vizáží mnicha – takový je Petr, který už 17 let bojuje s maniodepresivní psychózou a schizoafektivní poruchou. „Nemoc se ohlásila asi v mých 25 letech, ale to jsem se ještě neléčil, jen jsem prožíval velké výkyvy nálad, kdy jsem byl několik měsíců „vysmátej“ a v euforii,“ vzpomíná Petr. Z příznaků nevěděl, že je nemocný, to mu až později potvrdila jeho lékařka, že šlo o manické stavy.

Léčit se začal až v 29 letech, kdy se cítil velmi špatně. To se ocitl v protipólu mánie – v depresi. „Začalo mi vadit všechno kolem mne – prostředí i lidi. Cítil jsem se strašně stísněně. Prožíval jsem hrozná psychická muka a trápení,“ vypráví Petr.

Narodí-li se dítě s postižením, napadají rodiče různé otázky: Co mohu pro své dítě udělat? Kdo mi s ním pomůže? Na koho se mohu obrátit? Neocenitelným průvodcem jsou rodičům v této nelehké situaci střediska pro ranou péči. To liberecké sehrálo v životě Adélky klíčovou roli.

Marta a Milan. A Vítek. „Milane, prosím tě, pojď mi pomoct přenést Vítka na postel,“ zavolala Marta na manžela. Vítkovi bude osmnáct let. Má blonďaté vlasy, milý úsměv, ale nechodí a moc nemyslí a skoro nemluví. „Vítečku – kvítečku, koupila jsem ti knížku, pohádky, chceš nějakou přečíst?“ ptala se Marta svého syna. Usmál se a to znamená souhlas. Pohladila ho po vlasech a z legrace ho ťukla do nosu. Znovu se usmál. Mají se rádi. Všichni tři.

Traumatické zážitky z dětství a onemocnění sourozenců se neblaze podepsaly na psychickém zdraví paní Heleny. Před deseti lety jí zemřel manžel, a pak ona udělala velkou a těžko pochopitelnou chybu, která ji připravila o peníze a přivedla ji opět po letech do psychiatrické léčebny.

Šestatřicetiletá Jana se narodila jako zcela zdravé dítě. V sedmi letech se však u ní začala projevovat závažná oční vada - odumírání očního nervu. Lékaři na oční vadu přišli pozdě. Jako dítě prodělala mnoho operací, ale bohužel v pubertě přestala vidět úplně. „Když přijdete o zrak, tak se toho nebojte, dá se s tím žít. Dá se s tím naučit pracovat a zařadit se do běžného života. Je to těžší, ale jde to, například i díky Tyfloservisu. Hodně záleží i na podpoře rodiny a přátel. Pokud vám poskytnou oporu, tak se to dá zvládnout a vyrovnat se s tím,“ vzkazuje mladá žena všem, kteří se musejí potýkat s nějakým hendikepem.

Martu Vyskočilovou z Kladna přivedla péče o postiženého syna k práci osobní asistentky. Po těžkém úrazu zůstal její syn na vozíku a ona se mu obětavě věnovala až do doby, kdy ukončil školní docházku a odešel do internátu do Prahy.

Dvaatřicetiletá Lucie z Kladna nemá sice vážné zdravotní potíže, ale velmi statečně a houževnatě čelí zcela jiným potížím. V jejím případě se jedná o problémy sociální. Tato vyučená kuchařka-servírka je v současné době nejen bez zaměstnání, ale nechybělo málo a byla i bez střechy nad hlavou. Nestalo se tak jen díky pomoci kladenského Oblastního spolku Českého červeného kříže (OS ČČK) a jeho obětavé ředitelky. Do těchto problémů se přitom Lucie dostala absolutně bez vlastní viny. Na její špatné sociální situaci se podepsal bývalý manžel, který je v současné době pro závažný trestný čin dlouhodobě ve vězení. „Nejhorší je, že v obtížné životní situaci nejsem sama, ale i můj dvanáctiletý syn David,“ uvádí na první pohled slušná a bezproblémová mladá žena.

Karel Klíma z Kladna oslavil 4. ledna letošního roku úctyhodné 90. narozeniny. Takového věku se nedožije každý a mnozí z těch, kteří takového věku dosáhnou, často jen dožívají v domovech důchodců, léčebnách pro dlouhododobě nemocné nebo různých gerontologických zařízeních. Ti šťastnější pak žijí u svých dětí a spoléhají na jejich pomoc. Ani jeden z výše uvedených příkladů však není případem Kladenáka Karla Klímy. Žije s manželkou v normálním bytě v panelovém domě, je plně soběstačný a nemusí spoléhat na pomoc okolí. „Nějaké drobné zdravotní potíže přiměřené mému věku samozřejmě mám, ale který starobní důchodce je nemá,“ říká s úsměvem pan Klíma a hned dodává: „Důležité je, že se sám o sebe postarám, nepotřebuji žádnou pomoc pečovatelů, ani nikoho jiného.“