Handicapovaný sportovec Radomír Krupa z Frýdku-Místku objel na svém speciálně upraveném kole hranice České republiky. Během měsíční cesty propagoval projekt Kola pro Afriku, jehož cílem bylo oslovit dobrovolné dárce opotřebovaných jízdních kol, která pomohou dětem v africké Gambii dostávat se do škol. Radomír Krupa je od roku 1993 na invalidním vozíku. Při pracovním úrazu spadl z výšky 10 metrů. Byl vždy aktivním sportovcem, dělal horolezectví, cyklistiku, ski alpinismus, lyžoval, jezdil na běžkách. Proto se hned po úrazu orientoval znovu na sport. Po dvou letech začal hrát basketball, rekreačně jezdil na speciálních lyžích a nakonec zůstal u handbiku – tedy u cyklistiky. Radomír ukazuje dalším lidem, jak je pohyb pro vozíčkáře důležitý. Jelikož také ráda jezdím na kole, bylo pro mne příjemné setkat se s tímto aktivním sportovcem, navíc jsem měla možnost prohlédnout si jeho nádherný handbik. Nikdy jsem tuto tříkolku neviděla. A povídala jsem si s ním nejen o projektu Kola pro Afriku, ale i o jeho dalších sportovních aktivitách.

Jiřinčin svět je jiný. Od svých osmi let prošla mnoha zařízeními, několika psychiatrickými léčebnami, dětským domovem, pomáhala řádovým sestrám. Nikdy neměla zázemí, které je pro každého člověka základní potřebou. Není divu, že její citlivá dušička procházela bouřlivým vývojem. Našla však klidný přístav v Domově bez zámku a její rodinou jsou jeho pracovníci, které má opravdu ráda.

Podle současné terminologie trpí Katka schizoafektivní poruchou. Měla bludy a halucinace, které stále považuje za smysluplnou součást svého života. Prožívala stavy změněného vědomí, její tělo reagovalo na vibrace pocházející z kosmu. Mimozemšťané vytrhli z jejího těla živé dítě, respektive potratila. Nedá dopustit na Rádio 1.

Jedenačtyřicetiletý Jiří Holovčák z Kladna se i přes vážný handicap snaží žít plnohodnotným životem. Osud k němu nebyl zrovna přívětivý. Od narození je postižen dětskou mozkovou obrnou a má tak vážné problémy s rovnováhou a koordinací pohybů, že je celý život odkázán na invalidní vozík. Přesto svůj životní úděl nese více než statečně.

Pětatřicetiletá Marcela Dvořáková žije střídavě v Kladně a na Lounsku, přičemž pracuje v tzv. tréninkové kavárně v Praze. Již čtyři roky bojuje se závažnou psychickou chorobou – schizofrenií. I přes své zdravotní problémy se snaží zařadit do normální společnosti.

Mikuláš Ďurko je veselý upovídaný chlap, celou dobu se usmívá a chvílemi se hlasitě směje. Odpovídá pohotově a sebejistě i na choulostivé otázky. Po místnosti se pohybuje s jistotou a nebýt silných brýlí, nepoznali byste, že téměř nevidí. Sešli jsme se v učebně Múzické školy v Ostravě, se kterou spolupracuje již od jejího vzniku v roce 1991. Nyní se specializuje na výuku dětí se zrakovými vadami, kromě hry na akordeon, keyboard, zobcovou flétnu, klarinet a saxofon, vyučuje také notopis nevidomých a Braillovo písmo. Vystudoval Konzervatoř pro zrakově postiženou mládež v Praze v oborech akordeon a klarinet. Aktivně sportuje, je viceprezidentem zrakově postižených sportovců, mimo jiné sporty hraje vrcholově showdown. Spolupracuje s klaunským divadlem MIMO Ostrava.

Hanka (32) je útlá a křehká mladá žena, se kterou jsem se setkala v občanském sdružení ROSKA Jihlava a domluvily jsme se, že s ní sepíši její životní příběh, který se týká jejího boje s roztroušenou sklerózou. První potíže, které předpovídaly diagnózu roztroušená skleróza, měla slečna Hanka už na gymnáziu. „Najednou mi nešlo při tělocviku běžet a přitom driblovat a celkově se mi začal pohyb zhoršovat. A pořád jsem nevěděla, co to je,“ popisuje začátky svých zdravotních problémů Hanka.

Některé věci, které nás potkají, ovlivnit můžeme, některé ne. A misky vah jsou někdy nevyvážené. Pak jako světýlko v dálce může působit událost, na kterou se můžeme těšit, a která nám prozáří život. Andrea (42) se od svých třiceti let léčí s maniodepresivní psychózou, před třemi roky byla diagnóza překvalifikována na schizoafektivní poruchu.

Ještě že člověk neví, co si na něj osud vymyslí. Když je pak postaven před úkoly a boje, je potřeba napnout síly a vydržet. Paní Eva prošla již mnoha zkouškami a to, co mne na ní zaujalo nejvíc, byla její statečnost, smysl pro humor a milý úsměv. Paní Eva má roztroušenou sklerózu. Než se k této diagnóze „propracovala“, zažila hodně těžkých chvil.

Jaké to je denně se probudit a vidět vše černě? Navzdory tomuto faktu vstát a plnit své každodenní povinnosti? Jana se probouzí do nového dne a čelí těmto problémům. Málokdo si umí představit, jak těžká jsou rána, jak šedé jsou večery. Prakticky nezná den bez deprese. Díky své vůli a účinným lékům žije plnohodnotný život, má dvě krásné děti a hodného manžela. Ve svých 36 letech studuje úspěšně vysokou školu.

Martin (39) trpí maniodeoresivní poruchou, nemoc ho provází již od mládí. První příznaky se objevily ve druhém ročníku, když studoval Střední školu strojní ve Žďáře nad Sázavou. Začal mít deprese. „Myslel jsem si, že je to ze strachu z maturity a z blížící se vojny. Dospělo to do takové fáze, že jsem se doma začal ptát mámy, která je zdravotní sestra: Mami, když si vpíchnu vzduch do žil, tak můžu umřít?,“ vzpomíná Martin.

Téměř dva roky žily ve Spojených státech, v texaském Dallasu. Víc než rok poznávaly jinou kulturu, společnost, základy angličtiny… Ač to může znít idylicky, nic na tom k závidění není. Ilona Valášková z Brna s dcerou Kateřinou musely do USA dvakrát vycestovat za speciálními náročnými operacemi. Kateřina se totiž narodila s unikátním postižením – s diagnózou craniosynostosis. Nemá na lebce švy, její hlava se na rozdíl od mozku přirozeně nezvětšuje.

Případ Kateřiny je pro mnohé lékaře výzvou. Netradiční vývoj, srůsty všech kloubů, náročné operace – doktor House by zajásal. Za medicínsky jedinečným pacientem se však skrývá člověk a složitý příběh celé rodiny. Bolestí a operacemi totiž jejich problémy nekončí.

Půl roku po porodu musela Katka hned na první velkou operaci. Absolvovala jich za šestnáct let života čtrnáct. „Pro matku to je strašný pohled, když vidí své dítě na sále s rozřízlou lebkou, poté na JIP s plíšky v hlavičce. Po operaci se navíc vyskytly komplikace, kosti opět srůstaly,“ vypráví Ilona. České zdravotnictví případ její dcery nezvládlo. Z nemocničních historek v pražské nemocnici Motol až mrazí. Katku málem zabila pomalá reakce zdravotnického personálu. Po operaci jí selhaly ledviny, a lékaři si toho všimli, až když Kateřina otekla tak, že její tělíčko bylo o 40 procent větší.

Lidka (36) z Jihlavy trpí úzkostně depresivní poruchou. Když se narodila, bylo mamince pouhých osmnáct let. Tatínek byl v té době na vojně a studoval ještě k tomu vysokou školu, tak na Lidku neměli moc času. Navíc byla nechtěné dítě a říká se, že už toto se projevuje na psychice.

Devětačtyřicetiletá Hana Kuhnová z Nymburka vystudovala pedagogickou fakultu v Praze.V minulosti dlouhá léta učila v základní škole na prvním i druhém stupni. V současné době, ač je v produktivním věku, již neučí, ale pobírá invalidní důchod III. stupně. Ten jí byl přiznán pro stále více narůstající problémy s alkoholem. ,,K prvnímu kontaktu s požíváním alkoholu jsem přišla při studiu na gymnáziu. Tenkrát to ovšem ještě bylo absolutně bezproblémové a neškodné," vzpomíná Hana. Poté studovala na vysoké škole, vdala se, s manželem měli dceru, a proto s pitím alkoholu musela zcela přestat. Žel jen na krátkou dobu. Začátkem 90. let minulého století začala Hana pracovat jako učitelka. Občas si s kolegyněmi z práce zašly do restaurace nebo vinárny a časem již skoro pravidelně pořádaly tzv. dámské jízdy. ,,To byl vlastně počátek mé závisloti na alkoholu. Zachutnalo mi bílé víno. Nic jiného jsem prakticky nepila. Navíc manžel jako aktivní volejbalista byl často mimo domov, já trávila večery sama a přitom jsem popíjela, časem čím dál tím více," vyprává paní Kuhnová. Postupem času se ale vše zvrtlo tak, že začala pít tajně, doma si na různých místech schovávala flašky s vínem a její problémy neustále narůstaly. Když se o všem dozvěděl manžel, dal jí podmínku - bud se půjde protialkoholně léčit, nebo on zažádá o rozvod. ,,Já si tenkrát myslela, že pití zvládnu sama a léčbu jsem odmítala. Jenže v té době jsem v pití vězela už tak silně, že zvládnout problémy jsem sama nedokázala. A to byl jeden z hlavních důvodů, proč se se mnou manžel rozvedl," uvádí Hanka.

Velmi zle si pohrál osud s pětapadesátiletou Irenou Horákovou z Tišic (okres Mělník). Přitom životní začátky v dospělém věku tomu nijak nenapovídaly. Normálně vystudovala gymnázium a zkoušela i studium na vysoké škole. V jednadvaceti letech se vdala a pracovala jako mistrová. I když neměli děti, žili s manželem bezproblémový a plnohodnotný život, zpočátku v Neratovicích, časem koupili rodinný dům v nedaleké obci Tišice. První životní rána přišla, když bylo paní Ireně 37 let. Vážně onemocněla rakovinou. Především díky chemoterapii se jí podařilo po několika letech zcela vyléčit. Další rána osudu však na sebe nenechala dlouho čekat. Bylo jí pouhých třiačtyřicet let, když jí doslova před očima zemřel na infarkt manžel a za několik let poté i oba rodiče. Na světě zůstala vpodstatě sama, bez příbuzných. Svou samotu se snažila zmírnit alespoň přátelstvím s podstatně mladší ženou ze sousedství, kterou svým způsobem brala jako dceru. To ale paní Horáková ani zdaleka netušila, čeho se od své mladší kamarádky v budoucnosti dočká.

Šestašedesátiletý Jan Michálek z Kladna neměl zrovna lehký osud. Prakticky od narození se musel celý život potýkat s dětskou obrnou. Má více méně ochrnutou celou pravou část těla. Přesto se nikdy nelitoval a se svým velkým zdravotním handicapem se rval statečně.

Sedmapadesátiletý Jiří Chodil pochází z Ostravy, kde se vyučil na Středním odborném učilišti spojů spojovým mechanikem. V roce 1987 se přestěhoval do Poděbrad, kde zdědil půlku rodinnného domu po příbuzných. Za prací pak dojížděl do sousedního Nymburka, kde pokračoval ve své profesi u spojů. Tam pracoval až do porevoluční doby. Nedlouho po tzv. sametové revoluci ho však díky snižování stavu pracovníků propustili. Poté vystřídal řadu dalších zaměstnání, především ve svém oboru spojovatele a elektrikáře. Jeho posledním zaměstnáním byla práce u stavební a montážní firmy GPO Poděbrady. Tuto firmu však její soukromý majitel před třemi roky uzavřel a všechny své zaměstance propustil bez jakéhokoli odstupného. Jiřímu Chodilovi tak začaly finanční a sociální problémy.

Zdravotní sestra Svatava má dvě vážně nemocné dcery. Obě mají geneticky zděděný chronický zánět slinivky břišní. Znamenalo to náročné operace, dlouhé pobyty v nemocnici, pohled na trpící dítě a strach, zda bude žít. Ona se se vším vyrovnala a jak sama říká, s nemocí dcer dospěla a našla sama sebe.

Panu Jiřímu Jindrovi byla diagnostikována rakovina ve velmi pokročilém stadiu. Jeho šance byly 50 na 50. Vzhledem k závažnosti nemoci musel projít velmi agresivní chemoterapií. Nepřipouštěl si vůbec myšlenku, že by to celé mohlo špatně skončit. Léčba trvala rok, neustále zvracel, neměl žádné vlasy, ale doufal. Dnes je bez nálezu. Byla to zkouška ohněm. Jeho neochvějná touha žít a být tu pro své dvě dcery mu navrátila zdraví.

Jirka byl hezký, inteligentní chlapec, měl sny a plány do budoucna a hodně kamarádů. Byl to živel a všichni ho měli rádi. A přece jednoho dne udeřil osud. Jirkovi byl diagnostikován nádor na mozku. Se svou nemocí se rval jako lev. Přes všechny komplikace, které nemoc přinášela, si Jirka nikdy nestěžoval a byl velmi odvážný. Naštěstí měl kolem sebe milující a velkou rodinu a především oddanou a statečnou nevlastní matku. V její náruči a doma zemřel, bylo mu 14 let.

Roman Charvát z Kladna měl v roce 2008 těžký úraz, spadl při práci z výšky a zlomil si obratle, má i přerušenou míchu. Od té doby nemůže chodit. Přestože je trvale odkázán na invalidní vozík, neztrácí vůli pro další plnohodnotný život, pracuje jako technik na plný osmihodinový úvazek, věnuje se rodině a závodně sportuje.

Markétě je 36 let. Prožila tři mozkové mrtvice. Při jedné z nich přestala úplně mluvit. Nemohla se hýbat. Byla uvězněná ve vlastním těle. Ačkoli veškeré dění kolem sebe vnímala, nemohla dát světu najevo, že rozumí. Mysleli si o ní, že je blázen. Chtěli jí vzít svéprávnost. Přesto se nevzdávala, stálo při ní celé příbuzenstvo a nejvíce maminka, bez které by tu už dávno nebyla.

Dana již 22 let bojuje se schizofrenií. Nemoc u ní propukla, když byla ještě mladá, chodila na střední školu. První roky byly kruté. „Bylo to nejhorší období v mém životě. Neměla jsem pro co žít. Pocit, že mně nemá nikdo rád, že nemám s kým sdílet své problémy, bolesti, starosti, pocity. Měla jsem těžké deprese. Kdo si něčím takovým neprošel, nikdy nemůže pochopit, co prožívá člověk, který chce raději skoncovat se životem,“ vypráví Dana.

Panu Bohuslavovi byla teprve ve 42 letech diagnostikována roztroušená skleróza, nemoc velmi závažná, kterou si ale nechce moc připouštět, aby mohl žít poměrně aktivní život s nadhledem a optimismem v kruhu rodiny a přátel. Má progresivní formu roztroušené sklerózy, takže nemá období atak a následného zlepšení. Jemu se zdravotní stav postupně pomalu a stále horší. „Mám pocit, že jsem na tom pořád stejně, ale pak si uvědomím, že třeba před rokem jsem ještě vyšel osm schodů úplně bez problémů. Dnes těch osm schodů vyjdu jen s hůlkou a druhou rukou se musím držet zábradlí,“ vypráví pan Bohuslav.

Martin (30) se narodil s dětskou mozkovou obrnou. Narodil se předčasně, od prvních dnů musel bojovat. Mamince lékař oznámil, že její syn nebude pravděpodobně chodit, že skončí na vozíku. Ta ale nerezignovala a vozila Martina na rehabilitace, cvičili pravidelně s pomocí Vojtovy metody. Díky náročným cvikům se Martinovi posilovaly svaly a dostával se pomalu z nejhoršího. Přes původní nepříznivé prognózy lékařů začal Martin ve dvou letech chodit.

Pan Věroslav (37) trpí kvadruparézou (částečné ochrnutí všech čtyř končetin), může se pohybovat jen na invalidním vozíku. Znám se s ním již řadu let a chtěla bych vám jeho příběh přiblížit. Věroslav se narodil v roce 1975 a bydlí v menším městě poblíž Rožnova pod Radhoštěm. Asi čtyři měsíce po narození lékaři zjistili, že něco není v pořádku a proto ho dali do ortopedické podušky, ale později viděli, že mu poduška nepomůže. „Naštěstí měla maminka kamarádku, která pracovala jako neuroložka v Ostravě – Porubě.

Tato slova řekl inženýru R. M. primář rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Co se stalo? „Měl jsem autonehodu. Vypadalo to, že ani nebudu chodit, dva měsíce jsem byl v kómatu. Stalo se to 20. ledna 2005 - dostal jsem smyk a tam je takový velký strom, skoro v cestě, a já se na ten strom namotal. V autě byli se mnou ještě dva spolujezdci, ti byli tři měsíce doma, měli něco s páteří, ale nebylo to tak vážné, jako to, co se stalo mně. První, co jsem chtěl po nehodě vědět, bylo, jestli se nikomu nic nestalo,“ vzpomíná na rozhodující okamžiky pan R. Pracoval jako technolog, vedoucí čistírny odpadních vod. Ve volném čase žil hlavně sportem. Hrál sálový fotbal, velký fotbal, tenis, ping-pong, jezdil na kole, prostě zkusil skoro každý druh sportu.

Milan (32 let) se na první pohled nijak neliší od ostatních lidí. Jen v hlavě má občas takový chaos. Trpí nepříjemnou nemocí zvanou schizofrenie a občas míval stavy, kterým se říká depersonalizace (odosobnění). Onemocnění zvládá dobře, užívá léky, má přítelkyni, a dokonce si k invalidnímu důchodu našel práci.

Předzvěst duševní nemoci se může ohlásit už v dětství. Člověk má pocit, že je trochu jiný než ostatní. Přesto nakonec může žít normální a smysluplný život. Radim (32) se už dlouho léčí se schizofrenií. Už na základní škole začal mít nepříjemné pocity. Zdálo se mu, že se mu spolužáci smějí. Připadal si někdy jako outsider třídy. „Když mi bylo dvanáct let, naši se rozvedli, ale žili spolu až do mých šestnácti let. Celkově jsem ten rozvod špatně zvládal. Upnul jsem se tehdy na mámu. Dodnes máme spolu blízký vztah, protože mě vždycky podržela, když mi bylo zle. A mohl jsem s ní kdykoli o své nemoci mluvit. S tátou jsem se ze začátku stýkal hodně, ale později bohužel už moc ne. Před nedávnem jsme se zase začali vídat. O mojí nemoci spolu nemluvíme, ani s bráchou, který už má svou rodinu,“ vrací se myšlenkami do dětství Radim.