Do těžké situace bezdomovkyně, která navíc psychicky onemocněla, se dostala 62-letá Jana Doskočilová z Kladna zcela bez vlastní viny. Ještě před několika lety bydlela se synem v bytě v panelovém domě. Počátek pozdějších velkých problémů nastal, když se rozhodla svůj byt vyměnit za menší a získat určitý peněžní doplatek na přilepšenou na pozdější dobu. Smůlu měla v tom, že při výměně naletěla podvodníkovi, o svůj byt přišla, žádné peníze jako doplatek nikdy neviděla a nezískala ani jiný menší byt. Není proto divu, že skončila natrvalo v péči psychiatra.

Devadesát čtyři let je věk, kterého se málokdo dožije. František Rašplička z Kladna je oslavil 20. února letošního roku. Narodil se v samých počátcích samostatné Československé republiky, v roce 1919. V minulosti hrál na špičkové úrovni fotbal – nejvyšší fotbalovou soutěž za SK Kladno. Až do pozdního stáří téměř nemarodil. V pokročilém věku se odhodlal k operacím a dnes už zase vyráží na oblíbené procházky.

„Když jsem se poprvé dostal do léčebny, dali mi tam přečíst knížku, která obsahovala to, co jsem zrovna prožíval, a v té knížce bylo napsáno – schizofrenie,“ popisuje Bohumil okamžik, kdy se dozvěděl, že jeho problémy mají pojmenování.

Ladislavu Čurejovi z Kladna je dvaadvacet let, je slabozraký a částečně hluchoněmý. Především hluchoněmost mu způsobuje problémy v komunikaci s jinými lidmi. Proto s ním ven většinou chodí vždy někdo z rodiny. Láďa žije s maminkou, která se o něho zodpovědně a obětravě stará. Má ještě o tři roky mladší sestru Zuzanu, která je zcela zdravá. „Ládík trpí slabozrakostí už od narození, hned po porodu u něj zjistili šedý zákal a vysoký nitrooční tlak,“ říká Jiřina Čurejová.

Drsný podzim života prožívá klatovská rodačka Eva Šafránková (68 let). V současné době žiuje v bezbariérovém objektu pro občany se zdravotním postižením, zvaném META ve středočeském Kladně. Vzdoruje hned dvěma odlišným postižením - nefunkčním dolním končetinám a pokročilému zelenému zákalu. I když paní Evu provázejí od malička závažné zdravotní problémy, nikdy nezatrpkla a vždy se snažila skutečně žít. Prostě a jednoznačně - statečná žena, velmi statečná.

Pokud jste měli pocit, že věci mají své limity a něco se prostě dokázat nedá, ještě jste nepoznali mě. Pravda, sedím na invalidním vozíku a nehýbu nohama ani rukama, vlastně se vůbec nehýbu, ale tvrdím, že nic není nemožné.

Můj velký a dlouholetý sen bylo dostat se na Ples v Opeře. Ano, mluvím o tom prestižním plese pro celebrity a VIP společnost ve Státní opeře v Praze. Letos byl dokonce 10. ročník této akce.

Panu Volfovi je 47 let, vystudoval střední školu v oboru elektro a od roku 1990 v tomto oboru podnikal. Celým životem ho provází sport, od čtyř let plavání, od sedmi atletika, také kanoistika, triatlon a lyžování, v posledních letech je to hlavně kolo. Před sedmi lety se mu ze dne na den změnil život, po pádu na lyžích zůstal na vozíku a musel začít úplně od začátku a dělat věci, o kterých by ho dříve ani nenapadlo, že ho jednou budou živit. Napadlo mne, že by jeho příběh mohl zajímat i čtenáře našeho webu a požádala ho o rozhovor.

Každý týden vídám na vlakovém nádraží ženu s vodícím pejskem. Pejsek bezpečně navede svoji paní do vlaku. Je krásné je pozorovat. Je to souhra dvou duší. Oba vědí, že se na sebe mohou spolehnout a pojí je více než jen přátelství. Žena se jmenuje Lenka a je nevidomá.

Padesátiletý Karel Kuchař pochází z malé obce na Rokycansku. Narodil se jako zcela zdravé dítě, vychodil základní školu a poté se vyučil zedníkem. Jako zdravý také odsloužil základní vojenskou službu a vrátil se do civilního života. Krátce po vojně ho však potkalo neštěstí, které od základů změnilo jeho život. „Stalo se mi to v 21 letech. Při koupání s kamarády na chatě jsem skočil normálně šipku do vody, aniž bych měl sebemenší tušení, že v tom místě je mělko a málo vody. Nešlo o skok z nějaké výšky, ale ze břehu, ale skok byl tak neštastný, že jsem si vážně poranil míchu a prakticky okamžitě ochrnul,“ vzpomíná s odstupem 30 let pan Karel. Kdysi mu předpovídali osud doživotně ležícího pacienta, ale pan Kuchař dnes nejenže žije plnohodnotným rodinným životem, ale je i užitečný a prospěšný svému okolí. Ohromná vůle, houževnatost a trpělivost v jeho případě jednoznačně zvítězily.

Když člověk vážně onemocní, nezáleží jen na lécích, jak se bude cítit, ale i na motivaci k životu. A také na víře, že zase bude líp.

Pan Karel (58) žil od mládí s rodiči a sestrou na vesnici. Měli záhumenek, na kterém si pěstovali brambory, ve chlévě chovali krávu, 1 až 2 býky na výkrm, prasata. Proto byl od malička zvyklý na práci. Nezačal však pracovat v zemědělském družstvu, jak bývalo tehdy na vesnici zvykem, ale protože mu bylo „shůry dáno“, nastoupil na vysokou školu zemědělskou, ekonomický obor.

Jedenapadesátiletý Aleš Tvrdý z Kladna vždy miloval sport a sám se mu aktivně věnoval. Již v mládí se zúčastňoval nejrůznějších závodů po celé republice, běhal i stokilometrové vzdálenosti a úspěšně absolvoval také tři závody Ironmana, tedy železného muže, který jezdí, běhá a plave. Před 20 lety ho však jako blesk z čistého nebe zasáhla zpráva, že je vážně nemocný. Má za sebou transplantaci srdce. Ke svému milovanému sportu se dokázal vrátit a dnes v závodech měří síly nikoli s handicapovými, ale se zdravými sportovci. Přitom na plný úvazek vykonává dost náročnou práci.

Osmatřicetiletá Pavla Lennerová z Kladna žila až do roku 1992 jako normální zdravá dívka. Pak ale prodělala těžkou encefalitidu. Dlouho se léčila a dnes může mluvit o zázraku, že její boj s vážnou nemocí skončil úspěšně. Přesto si nějaké následky do života odnesla. „Od prodělaného mozkového zánětu jsem postižena praktickou hluchotou a musím používat sluchadla. Kromě toho jsem se z části naučila i odezírat a domýšlet mluvené slovo,“ uvádí mladá žena, která má ještě drobné potíže se stabilitou.

Několikrát jsem se zúčastnila Katolické charismatické konference, která se koná každoročně v Brně pro křesťany různých církví. Tam jsem slyšela několik úžasných přednášek Kateřiny Lachmanové, které mne neustále přitahují jako magnet, přečetla jsem také některé její knihy a rozhodla jsem se ji požádat o rozhovor.

Třicetiletý Jan Pešta se narodil v Železném Brodě, ale své rodiče prakticky nepoznal. Vyrůstal v Dětském domově v severočeském Krompachu. Ve 13 letech byl kvůli problémům na základní škole přeložen do Integrovaného centra sociálních služeb (dále jen ICSS) v Odlochovicích (okres Benešov), které spadá pod Magistrát hlavního města Prahy. Tam žije dodnes.

Šestapadesátiletá Jana K. pochází z Kolína, kde také celý život bydlí. Vyučila se kožešnicí. S manželem měli osm dětí. Osud k ní nebyl zrovna přívětivý. Když manžel vážně onemocněl, musela se postarat nejen o něj, ale i o celou početnou rodinu. Těžkou životní situaci zvládla, byť s pomocí psychologů a psychiatrů, více než dobře

Málokomu plyne život hladce. Většinou člověk udělá mnoho „kotrmelců“, někdo víc někdo méně. Někdo tolik, že to jeho dlouho přetěžovaná psychika nevydrží. Vždy má ale cenu nevzdávat se a bojovat. Paní Eva hodně dlouho pečovala o nemocného syna, byla dvakrát vdaná, žila se žárlivým a násilnickým přítelem, jeden čas se starala o šest dětí. Nakonec skončila na tři měsíce v psychiatrické léčebně.

Eva Ostádalová má 74 let. Je silnou diabetičkou. Před čtyřmi lety jí byla diagnostikována rakovina prsu. Odmítla operaci, ale chodila na chemoterapie a ozařování. Čtyři krásné roky žila bez bolesti a najednou se nemoc vrací znovu. Bude muset opět podstoupit chemoterapie, ale Eva si nestěžuje. Je připravena čelit nesnázím. Diagnózu přijímá s klidem. Nepláče, nenadává, nestěžuje si. Ví, že se úplně nevyléčí, ale je tu šance prodloužit si léčbou život. Je rozhodnuta ji plně využít. Každý nový den, který si vybojuje, jí za to stojí.

Dnes sedmdesátiletá Drahomíra Slabá sice pochází z Posázaví, ale většinu svého života prožila na Kladensku. Ač se narodila jako normální zdravé dítě, život ji v dospělosti až neuvěřitelně tvrdě pronásledoval a Drahomíra skončila s plným invalidním důchodem jako téměř slepá a zcela nepohyblivá žena.

Pepa Příhoda, kterému je 5 let, se na první pohled vůbec neliší od ostatních zdravých dětí. O to pozoruhodnější byl pro mě jeho nelehký životní start, kterým si musel společně se svými rodiči projít. Kromě svého sluchového postižení má totiž ještě vrozenou metabolickou poruchu.

Dnes 35letá Alena Landsmanová ze Hřebče u Kladna toužila už od mládí po atraktivním zaměstnání letušky. Velký sen se mladé dívce splnil. Letušku však dělala pouhé čtyři roky. Byla to pro ni práce psychicky hodně náročná, a to se později projevilo závažným onemocněním. Alena trpí roztroušenou sklerozou.

Pan Jiří Kempný se narodil před padesáti devíty roky v Šenově a prožil zde svůj celý život. V 16 letech dostal první epileptický záchvat, a tak se musel pomalu učit žít s vážnou nemocí. Po čyřiceti letech neúčinné léčky epilepsie se v roce 2000 podrobil operaci, při které mu byl voperován vagový nervový stimulátor. Byla to velká změna, od té doby se jeho zdravotní stav i kvalita života velmi proměnily, a to směrem k lepšímu. Se stimulátorem se mu podařilo úplně nebo podstatně potlačit řadu záchvatů.

Lence Nagyové z Kladna je 56 let a již více než dvě desetiletí je prožívá jako žena zcela nevidomá. Zrak ztratila v průběhu života především díky velmi silné a v rodině dědičné cukrovce. Mimo to se na ztrátě zraku patrně nemalou měrou podepsal i šedý zákal. Ten jí během let 1889-1990 odoperovali a současně implantovali umělé oční čočky. ,,Po této operaci a implantaci jsem viděla, třebaže s pomocí slabých dioptrických brýlí, úplně perfektně. Dokonce jsem mohla bez problémů i řídit auto,“ vypráví paní Lenka. Štastné období pro ni trvalo ale jen krátce. Dva roky po operaci se jí zbortily oční sítnice a téměř naráz přitom zcela oslepla. Tím horší pro ni bylo vyrovnávat se znovu se ztrátou zraku. Ale Lenka prokázala svou maximálně houževnatou i bojovnou povahu.

Sedmačtyřicetiletý Milan Anděl je prakticky od narození vázán na invalidní vozík. Celý život se totiž statečně potýká s následky dětské mozkové obrny. Pochází z obce Koleč v okrese Kladno. Ranné dětství prožil v rodinném domě u rodičů, kteří se o něj obětavě starali a pomáhají mu dodnes. ,,K rodičům mám velmi vřelý vztah a jsem jim za veškerou péči moc vděčný. Během školní docházky jsem ale žil v ÚSP ve Zbuchu u Plzně, kde fungoval jakýsi internát pro podobně postižené děti. Tak jsem se naučil umět se o sebe do jisté míry starat sám. Rodiče mě tam často navštěvovali a každé vánoční i letní prázdniny jsem trávil u nich,“ vzpomíná Milan na dětská léta.

Anna přišla v 15 letech o pravou ruku. Naučila se vše zvládat zdravou levou rukou. Celý život těžce pracovala a teprve po více než 35 letech jí byl přiznán alespoň částečný invalidní důchod. Statečně překonala všechny strasti, na který byl její život tak bohatý, a dnes se snaží pomáhat a být prospěšná jiným, také postiženým lidem.

S Hankou a Honzíkem jsem se setkal uprostřed malebné horské krajiny v Srní na Šumavě. Vyráželi právě na okružní cestu s vozíkem, který kočírovala Hanka, ale kapitánem byl evidentně Honzík. Šněrovali spolu cestu spojující původní chaloupky se superluxusními vilami, kde je na určitý, snad i nejistý, čas spojil osud. Honzíkovi je už 20 let, i když působí spíše jako odrostlé dítě. Od narození trpí spastickou kvadruparézou, což je laicky řečeno ochrnutí všech končetin, takže vykonává pouze křečovité pohyby a veškeré úkony počínaje změnou místa, přes stravování a hygienou konče, může vykonávat pouze s pomocí asistenta. Druhá nepříznivá diagnóza, kterou mu nadělil osud, je úplná afázie čili nemluvnost. Pro svá postižení působí na první dojem mentálně retardovaného dítěte, jenže jemu to „pálí“. Potřebuje pouze určité pomůcky a hlavně speciální komunikační techniky, s jejichž pomocí je schopen se dorozumívat s okolním světem.

Jana žije se svým třináctiletým synem, kterému bylo diagnostikováno velmi vzácné postižení, parciální trisomie 12,15 chromozomu. Přestože je Pavlík velmi těžce handicapovaný, nikdy ji nenapadlo dát ho do ústavu. Svou radostí ze života dává možnost svým blízkým vidět svět jeho očima a díky tomu se věci, které se jeví těžkými, stávají najednou malými zázraky.

Ne každý prožívá začátek duševního onemocnění jako velké drama. Někdo s takovou nemocí žije léta, než ta vygraduje natolik, že je potřeba zahájit léčbu. Martin (41) než onemocněl, žil normálně, tak jako většina dětí - s rodiči a sestrou a ani nevnímal, že má jeho otec schizofrenii. První velká rána mu zasáhla do života v osmi letech, kdy otec zemřel. Tak mu to řekla maminka. Tehdy ještě Martin netušil, že tatínek pod vlivem nemoci spáchal sebevraždu. „Nějakou dobu jsme žili sami. Začas nám mamka přivedla novýho tátu. Byl dobrej,“ vybavuje si Martin zážitky z dětství.

Šestačtyřicetiletý rodák z Nymburka Ivan Vanický se vyučil brusičem skla. Nebýt jeho psychického onemocnění mohl dnes třeba mistrovat v nějaké sklárně. Osud si však s jeho životem v dospělosti nepěkně pohrál. Projevila se u něj závažná duševní choroba - paranoidní schizofrenie. V současné době žije již celé dva roky na oddělení pro dlouhodobé pacienty v Psychiatrické léčebně Sadská (okres Nymburk). V jeho případě ovšem znamená tento pobyt v léčebně vyloženou záchranu před osudem bezdomovce.

Čtyřiapadesátileté Blance ze středních Čech komplikovaný porod dcery zásadně změnil další život. Blanka úspěšně vystudovala pedagogickou fakultu, začala učit na základní škole, vdala se a žila normálním životem s perspektivitou do budoucna. Vše však nečekaně změnil porod dcery, která se narodila jako nedonošené dítě. Od té doby má Blanka trvalé psychické problémy.