Bára je osmadvacetiletá velmi hezká dívka. Je plná života a nikdo na ní nepozná, jak si s ní osud tvrdě pohrál. V nemocnici ji diagnostikovali nediferencovanou schizofrenii. Prožila těžkou ataku, kdy byla ohrožena na životě a několik hospitalizací. A přesto jí byl odebrán plný invalidní důchod a přehodnocen na druhý stupeň invalidity. Bára musela sebrat všechnu odvahu a sílu, aby se silnou medikací dokázala pracovat. Ale štěstí a hluboká víra v sebe jí pomohly najít cestu.

V Otrokovicích 29. března 2012 zastřelil policista schizofrenika, který se bránil sekerou proti policejnímu zásahu. Obdobnou zkušenost jako oběť policejního zásahu v Otrokovicích má i pan L.B. z Prahy. Na zasahujícího policistu před pár lety zaútočil nožem. Incident naštěstí přežil.

Některá nemoc propukne najednou, jiná se objeví plíživě, že to člověk ani nejdřív nezaznamená. Někdy pod jejím vlivem udělá rozhodnutí, která by jinak neudělal… U slečny Lídy propukla nemoc daleko od domova, v cizině, kde pracovala jako au-pair. Vyhnaly ji tam vlastně první příznaky schizofrenie, které si ale tenkrát ještě plně neuvědomovala. „Myslím si, že kdybych byla zdravá, tak bych do Německa určitě nejela, ale takhle jsem měla pocit, že tam musím jet,“ vypráví Lída. Nebylo to tam lehké, ale ani po návratu domů, kdy se dověděla diagnózu a začala se léčit.

„Smířit se s tím, že mé narozené dítě je nevidomé, bylo hodně těžké. Ze začátku se mi zhroutil svět. Cítila jsem beznaděj, když jsem si uvědomila, že mé dítě neuvidí, jak vypadá máma a táta, jak roste strom, svítí slunce, nebude si moci vyzkoušet to či ono. Člověk to nečeká, v rodině u nás nikdo žádné postižení nemá a najednou tohle. Měla jsem pocit, že se v tom plácám sama. Pak jsem si ale řekla, že musím nějakým způsobem bojovat. Pomalu jsem objevovala informace, hledala způsoby, jak začít. Když jsem pak viděla starší nevidomé děti, zjistila jsem, že to jde, protože ty děti jsou milé a chytré. A to byl takový odrazový můstek.

Ve čtyřiceti letech se u paní Boženy (54) z Jihlavy projevila nemoc, kterou nebylo lehké zvládnout. Trpí bipolární poruchou, dříve označovanou jako maniodepresivní psychóza. Na počátky nemoci nevzpomíná moc v dobrém: „Měla jsem co dělat, abych to pochopila a vyrovnala se s tím. Nikdo v rodině touto chorobou netrpěl. Zpočátku byli všichni vyděšení, mysleli si, že to je nějaká přechodná situační porucha.

Paní Blance z Jihlavy je 45 let, je to štíhlá, příjemná žena s dlouhými vlasy, které byste klidně hádali o deset let méně, přestože to v životě neměla vůbec jednoduché. Už dvaadvacet let pečuje o syna, který se narodil s kombinovaným postižením. V této těžké zkoušce obstála a ještě se snaží pomoci jiným rodičům a dětem – stála při zrodu občanského sdružení Kamínek v Jihlavě. Bez pomoci a podpory svého manžela Aleše (45) by to však nezvládla.

Pavel Krejčiřík (40) z Třebíče je těžce pohybově hendikepovaný, zasaženo má i centrum řeči, potřebuje nepřetržitou péči. Rodiče Jiří a Marie se synovi obětovali a nastoupili strastiplnou cestu péče o invalidní dítě, kterou jim náš zdravotní a sociální systém nijak neulehčil. Naopak setkávali se i se zanedbáním péče a neochotou ze strany ošetřujícího personálu. „Když se Pavlík narodil, byly to moje nejkrásnější roky. Bylo mi 31 let. Prvorozený syn Petr byl vymodlený, ale tehdy jsme byli mladí, na nic nebyly peníze, život ubíhal ve spěchu a chvatu. Teprve když se narodil druhý syn, byla jsem opravdu šťastná. Jak Pavlík rostl, měli jsme z něho velikou radost. Ve škole se dobře učil, sportoval. A najednou přišel den, který nám všechno vzal a změnil naše životy k nepoznání,“ říká maminka Marie. Dne 8. září 1982 jel Pavel na kole a srazilo ho auto. Chlapec letěl po kapotě přes celé auto, hlavou trefil sloupek a spadl na zem. Řidič jel dál a až později se na místo nehody vrátil. Měl v autě bedny s pivem, které vezl na oslavu. Pavel měl pouze škrábance na ruce, ale prasklou lebku. Bylo mu 10 let.

Paní Vlasta (56) z Jihlavy trpí bipolární poruchou, která se u ní projevila již v dětství, v osmnácti ji přivedla k pokusu o sebevraždu a i v dalších letech jí ztrpčovala život. Naplno se nemoc projevila ve 45 letech, kdy se také dozvěděla přesnou diagnózu a začala se léčit. Je ráda, že v jejím městě funguje občanské sdružení pro podporu a péči o duševně nemocné VOR, kam pravidelně dochází a zapojuje se do četných aktivit, které tato organizace nabízí. „Mám tam spoustu přátel s podobným osudem a je mi mezi nimi dobře Také pracuji v kavárně, dostanu se tak mezi lidi a nesedím doma jako pecka,“ říká paní Vlasta.

Jak už to bývá, každému nadělí sudičky do kolébky něco jiného. Někomu krásu, chytrost, talent, bohatství. Jindy zas o kráse nemůže být ani řeč, chytrost tak akorát, talent není a bohatství aby člověk pohledal. Co však sudičky rozdávají vrchovatou měrou, je spousta nemocí, trápení a běd. Tak se stane, že už nemluvně v kolébce dostane do vínku nějakou tělesnou vadu, smyslové či mentální postižení. Dítě se narodí a už v prvních minutách života má svůj arch popsaný nepříjemnými a bolestnými věcmi. Je malé a bezbranné a přesto táhne svůj přetěžký úděl. Jeden takový človíček se narodil už docela dávno, je tomu téměř padesát let. Jaký to ale pro něho byl šok, když namísto mámina láskyplného úsměvu spatřil na její tváři úlek a zděšení.

Šestašedesátiletý Zdeněk Fous z Lidic u Kladna trpí od dětství závažnou Bechtěrevovou chorobou. Třebaže bývá často odkázán na pomoc pečovatelek z kladenské pobočky Centra pro zdravotně postižené Středočeského kraje, dokáže v obdobích, kdy se mu zdravotně daří lépe, být prospěšný a užitečný svému okolí. Bechtěrevova choroba je poněkud zvláštní nemocí. V jejích nejtěžších atacích ztrácí člověk zcela pohyblivost, je upoután na lůžko a nedokáže se z těchto důvodů o sebe postarat. Pak naopak dochází k situacím, kdy se choroba natolik zlepší, že pacient dočasně může téměř normálně fungovat.

Zdeňkovi v sedmnácti letech praskla céva v mozku. Po operaci, která proběhla v Praze, měl potíže s chůzí, se stabilitou, levou část těla měl částečně ochrnutou a pravou část tváře necitlivou…

(viz předchozí článek Život se mi změnil při fotbale: Život se mi změnil při fotbale)

„Někomu stačí pouze jedna léčba a já jsem se plácal tím peklem osm let. Bylo to hrozné, protože jsem měl šest recidiv. Po dvou letech abstinence jsem si myslel, že už je to dobré. Při svých čtyřicátých narozeninách jsem si řekl, že se odměním jedním pivem a tím to začalo a během týdne to bylo zpátky.“ Libor (43) vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Jihlavě. Na vysokou školu se nedostal, a tak pracoval v branži jako elektrotechnik.

Monika Henčlová má roztroušenou sklerózu. Její zdravotní stav se postupně zhoršuje. Ve třiatřiceti letech pohybuje pouze hlavou, 24 hodin denně je odkázána na cizí pomoc. „Mám jen hlavu a krk a zbytek je mrtvý, jen obrovské mrtvé tělo. Měřím skoro metr devadesát, takže je to metr devadesát mrtvoly,“ říká s černým humorem Monika. Podle prognózy lékařů už dvanáct let na této zemi „přesluhuje.“ Dodnes je zaměstnaná, má svůj byt, přátele, zájmy. V občanském sdružení Dobré místo pracovala dva a půl roku jako personalista, v současnosti se stará o komunikaci s veřejností, píše články, vyjadřuje se k zákonům v sociálně zdravotní oblasti. „Jasná hlava, to je ještě jediné, co mi zůstalo a na čem hodlám pracovat.Taky si říkám, když už tady mám v tomhle stavu být, tak musím být přínosem pro svět, pro společnost, pro lidi. Holt budu dělat, dokud to půjde.“ A skutečně to Monice s pomocí jejích „dobrušek“ a „třešniček“ jde.

Moje babička byla moc hodná. Když jí bylo 70 let, začala hodně zapomínat. „Už má na to věk,“ říkali jsme si. Postupem času začala být nějaká popletená. Když jsme přijeli na návštěvu, chtěla nám dětem udělat čaj a dospělým kávu. Čajové sáčky však dala do hrnků, ve kterých už měla nasypanou mletou kávu a zalila to vroucí vodou. S vařením jídel to také šlo z kopce, nakonec tuto práci převzal děda.

Petře je šedesát let, je vdaná a má tři dospělé děti. Pracovala na úřadě. Ve čtyřiceti osmi letech jí byla diagnostikována endogenní deprese. Nemoc nepřišla jako blesk z čistého nebe.

„O vůli to není, je to psychické onemocnění. Zjistil jsem, že každý, kdo začne proti alkoholu bojovat a zapře se, tak se napije. Mám to stokrát ověřené. Je to psychické onemocnění a musí to proběhnout v hlavě,“ říká Vláďa z jihlavské skupiny Anonymních alkoholiků. Když Vláďa přemýšlí nad tím, kdy poprvé přišel do styku s alkoholem, tak musí jít hodně daleko zpět do svého dětství. Vzpomíná si na jeden zážitek z raného mládí, mezi šestým a sedmým rokem, kdy se poprvé napil alkoholu a přiopil se.

Když je člověk mladý, žije naplno a ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Osud ale někdy zamíchá kartami a během jedné vteřiny se každý z nás může ocitnout v situaci, kdy bojuje o holý život. Pak musí zatnout zuby a vyvinout velké úsilí, aby mohl jít dál.