Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl někdy dostat do psychických problémů. Jenomže člověk míní a život mění. Začalo to po ukončení vysoké školy, v roce 1997 jsem úspěšně ukončil farmaceutickou fakultu a nastoupil jsem do lékárny. Jako jediný muž v ženském kolektivu jsem se záhy stal středem pozornosti, ale v tom negativním slova smyslu. Kolegyně sledovaly každý můj krok a čekaly, kdy udělám chybu, aby ji mohly hned ohlásit vedoucí. Muž totiž neotěhotní a má automaticky větší šanci stát se zástupcem šéfa. Je pochopitelné, že ve mně cítily konkurenci a podle ženské logiky se taková konkurence musí co nejdříve zlikvidovat. První chyba na sebe nenechala dlouho čekat, kolegyně ji zveličily, problém byl na světě a mně hrozila výpověď. Nečekaný obrat nastal zjištěním, že obě kolegyně jsou těhotné. Nakonec jsem odejít nemusel a na svém prvním místě jsem vydržel dlouhé čtyři roky. Zůstal bych i déle, kdyby do mého života nevstoupila žena, tedy moje současná manželka. Byla z Českých Budějovic, měla dobrou práci a byt, proto jsem se rozhodl přestěhovat se k ní.

Jmenuje se Romana Mazánková, letos jí bude 37 let. Žije v Brně s diagnózou: hereditární senzomotorická neuropatie Charcot-Marie-Tooth. S nemocí bojuje, vítězí nad ní, prohrává, chce o ní vědět víc. Nejen pro sebe, ale i pro druhé, uvědomuje si, že o onemocnění, s nímž se potýká, se ví málo. Takže hledá cesty, kanály k tomu, aby zjistila o C-M-T mnoho dalšího. Na sociální síti Facebook proto založila diskusní skupinu s názvem: Charcot-Marie-Tooth hereditární neuropatie CZ a SK skupina

Ráda bych Vám představila velmi zajímavou osobnost, která i přes svůj handicap dělá spoustu užitečné práce. Jedná se o pana Tomáše Mošničku, který je šéfredaktorem portálu

zijushandicapem.cz

www.zijushandicapem.cz

,ale mimo to je také velmi aktivním sportovcem a dosahuje skvělých sportovních úspěchů. Je příkladem pro další vozíčkáře, kteří chtějí dělat něco užitečného. Tento sedmačtyřicetiletý muž je od roku 1995 je upoután na invalidním vozíku. Důvodem byl úraz při motocyklových závodech. Svůj handicap však nevzdal.

Osmapadesátiletá Zdena z Říčan měla drobné psychické problémy již od dětství. Nejednalo o problémy paranoidní, ale o nepřiměřené stavy strachů a úzkostí v běžných situacích. „Pamatuji se, že už na základní škole jsem měla například při zkoušení silnou až nepřiměřenou trému. V plné míře se fobické stavy začaly projevovat až od 90. let, kdy lidé ztráceli sociální jistoty. U mě se dostavily depresivní stavy úzkostí a strachu z nejisté budoucnosti, hlavně strach o přežití rodiny a holou existenci mě samotné,“ vzpomíná Zdena. Jedná se o tzv. sociální fobie.

Málokdo si v životě prošel tím, čím si prošla dnes třiašedesátiletá Jiřina ze Žatecka. „Problémy jsem měla již v dětství a myslím, že se na jejich počátcích podepsalo úmrtí mého dědečka,“ vzpomíná paní Jiřina. Krátce po jeho smrti se u ní objevily noční halucinace, kdy zesnulého dědečka vídala jako žijícího člověka. Muselo to pro ni být značně nepříjemné a není se čemu divit, že tyto halucinace z dětství se negativně projevily do celého dalšího života. „Byla jsem jiná než ostatní děti mého věku, spíše jsem se jich stranila a žila samotářsky. Trpěla jsem totiž stavy strachu z lidí a na mé psychice se podepsal i vztah s matkou, která na mě byla zlá,“ uvádí paní Jiřina.

Dvaačtyřicetiletá Dáša z Nymburku trpí již od dětství zdravotními problémy. I když se jedná o problémy fyzické, podepsaly se i na její psychice tak, že musela být hospitalizována na psychiatrickém oddělení léčebny v Sadské. „Moje zdravotní problémy začaly již v předškolním věku. Jednalo se tehdy o záněty močových cest, které se projevovaly vysokými teplotami i potížemi s močením. Protože se záněty často opakovaly, byla jsem už v pěti letech hospitalizována v nemocnici a lékaři se rozhodli udělat podrobné vyšetření tzv. vylučovací metodou. Byla mi zjištěna patrně vrozená vada zdvojené ledvinové pánvičky,“ vzpomíná sympatická žena.

Když jsme na Střední zemědělské škole v Rakovníku měli předmět chov koní, tak nám pan učitel Ing. Šedivý říkal, že pro schizofreniky je vhodný kontakt s koňmi, že se v jejich blízkosti cítí dobře. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že právě já budu trpět schizofrenií. Střední školu jsem absolvovala s vyznamenáním a složením tří řidičských zkoušek – na velkou motorku, traktor a osobní automobil. První zkušenost s nemocí jsem pocítila v roce 2000. Tehdy mi sousedé (jednalo se o manželský pár s vystudovaným oborem speciální pedagogika) řekli, zda si nechci zajít ke klinické psycholožce a dali mi na ni kontakt. Já jsem se v té době rozešla se svým přítelem a byla jsem uzavřená do sebe a smutná. Vzala jsem si tedy kontakt, že do té ordinace zajdu. Nejprve jsem byla u klinické psycholožky PhDr. Květy Kšírové, která mi udělala psychologické testy a doporučila mi návštěvu psychiatra a pobyt v léčebně. Tuto pomoc jsem odmítla, protože jsem si myslela, že na tom tak špatně zase nejsem, že mi vlastně kromě úzkosti vůbec nic není.

Málokterá žena prožila život plný zvratů jako 42-letá Anička z městečka Libáň u Jičína. Narodila se v severních Čechách, ale na své rodiště ve Frýdlantu u Liberce se již nepamatuje. Krátce po narození se rodina odstěhovala na jihozápadní Slovensko. Otec byl slovenské národnosti. Ani tam ale nezůstali dlouho, Anička už začala chodit do školy v Čechách, na Nymbursku. Tam také školní docházku dokončila. Její duševní zdraví ovlivnilo již v dětském věku psychické týrání ze strany též duševně postižené matky, která se navíc se slovenským manželem rozvedla a v Čechách se znovu vdala. „Maminka mě sice v některých případech hodně omezovala, ale protože byla sama psychicky nemocná, nemám jí to za zlé a dávno jsem jí její svéráznou životní výchovu odpustila,“ vzpomíná Anička na dětská léta i dospívání.

Václav Feřtek hrával v 60. letech minulého století fotbal na vrcholové úrovni za tehdy prvoligové SONP Kladno. Ve svých 17 letech byl tehdy vůbec nejmladším fotbalistou v nejvyšší soutěži. V mládežnickém věku dokonce startoval na dorosteneckém Mistrovství Evropy v Rumunsku v roce 1962. „V Rumunsku na evropském šampionátu jsme tenkrát skončili třetí za vítěznými domácími Rumuny a druhými Jugoslávci. Já jsem na mistrovství dal dvě branky,“ vzpomíná dnes muž, který již překročil sedmdesátku. Do reprezentačního áčka dospělých se nedostal snad jen díky své téměř extrémně subtilní postavě. Václav Feřtek měří jen málo přes 160 centimetrů a vždy byl štíhlý až hubený. Snad proto vynikal jako levý křídelní útočník mimořádnou rychlostí i obdivuhodnou fyzickou kondicí. Svěžest a dobrou kondici si udržuje dodneška. Jen to levé koleno ho zlobí.

Když se řekne epilepsie, většině lidí začne běhat mráz po zádech, někteří se dokonce pokřižují. Ovšem není k tomu důvod, je to nemoc jako každá jiná a pokud nemocný dodržuje režim, dá se s ní bez větších problémů plnohodnotně žít. Příkladem může být moje manželka Gabriela, k níž se osud nezachoval zrovna přátelsky. Epilepsie u ní není vrozená, ale vznikla následkem úrazu. Když jí bylo pět let, spolužák v mateřské škole jí otloukl hlavu o kachlíkovou stěnu. Tehdy se psal rok 1976, v zemi vládla hluboká totalita a o moderních lécích jsme si mohli nechat zdát. Léčba sice byla možná, ale léky měly spoustu vedlejších účinků. Protože tehdy neexistoval internet, neměli její rodiče, přátelé a známí dostatek informací. Naštěstí měli zdravý rozum, tudíž se neocitla v izolaci a prožila celkem šťastné dětství, i když matka o ni měla starost a nechtěla ji příliš pouštět např. na dětské tábory a podobné akce.

Honzík už nežije. Měl předurčeno, že zemře utonutím, a i když se rodina moc snažila, krutému osudu neušel. Jeho maminku Janu životní zkušenosti přiměly k tomu, že se začala zajímat o práci v sociální oblasti, nejdříve jako dobrovolnice, dnes jako profesionální sociální pracovnice.

Jiřímu Márovi z Přerova bylo letos dvaadvacet, je to mladík, ale už v tomto věku viděl, prožil a překonal více než jiný obyčejný smrtelník třeba za stoletý pobyt na planetě Zemi. Přitom Hanák od Bečvy je od útlého dětství postižen svalovou dystrofií, což znamená, že se prakticky nehýbe. To mu však nebrání v tom, aby procestoval zeměkouli křížem-krážem. Na vozíku zdolal všechny obydlené kontinenty, díky tomu se stal premiantem mezi dystrofiky a je zapsán v České knize rekordů. Staršímu Jiřímu Márovi je 47 roků a se svým synem brázdí svět. Jejich cesty za poznáním a dobrodružstvím pak mapují v knihách, filmových dokumentech, nově v kalendáři plném fotografií a o zážitky z anabází se podělují při besedách.

Do pokoje dopadaly poslední paprsky odpoledního slunce. Všude bylo ticho, jen starý gramofon potichu hrál Verdiho „Zbor židů“. Aida byla vůbec její nejoblíbenější opera. Seděla v křesle, oči zavřené, v ruce hrnek s kávou, poslouchala oblíbenou skladbu a snila. Snila svůj krásný nekonečný příběh. O lásce, o životě, o práci. Z myšlenek ji vytrhl zvonek u domovních dveří. „Kdo to může být?“ Podívala se na hodinky. „Na pošťáka je pozdě, na zapomětlivou sousedku brzy,“ zamyslela se. Vstala až po druhém zazvonění. Otevřela dveře. Stál tam asi čtyřicetiletý muž. „Dobrý den, sestři,“ řekl. Zarazila se. „Sestři“, jak je to dávno, co ji naposledy někdo takto oslovil! Dřív slýchala tohle oslovení každý den snad stokrát: „sestři sem, sestři tam, tohle, támhle, doneste, podejte, pojďte, choďte…“ Každou chvíli ji někdo potřeboval, každou chvíli po ní někdo něco chtěl. Pátek, svátek, Vánoce, Silvestr… pořád byla v nemocnici, pořád byla ve službě. Pořád ji někdo potřeboval.

Téměř osmdesátiletý kladenský rodák Jaroslav Suchopárek propadl kouzlu filatelie již jako chlapec na někdejší měšťance. „Se sbíráním známek jsem začínal jako kluk. K filatelii mě přivedli spolužáci ve škole. Tehdy jsem ale sbíral, a s kamarády vyměňoval, všechny známky bez jakéhokoli sběratelského systému. Láska k filatelii mě pak provázela celý život až do dneška,“ vzpomíná Jaroslav Suchopárek. I on má ve svém věku samozřejmě nějaké ty zdravotní problémy, známkám se ale věnuje dál. Časem se zaměřil na sbírání známek někdejšího Československa a současné České republiky. „Někdy asi ve svých 30 letech jsem vstoupil do Klubu filatelistů 0501 Kladno,“ říká celoživotní filatelistický nadšenec. Nutno podotknout, že kladenský filatelistický klub 0501 patří k nejstarším klubům v České republice a již brzy oslaví 90 let své existence. Pan Suchopárek je 15 let jeho předsedou. „Scházíme se každou sobotu dopoledne ve třetím patře hlavní kladenské pošty zhruba od 8 do 11 hodin, kromě svátků a dlouhých školních prázdnin. Vedení hlavní pošty bych chtěl tímto poděkovat, že nám každé sobotní dopoledne poskytuje místnost, kde se můžeme scházet,“ říká pan předseda.

Padesátiletá žena z městečka Hulín na Moravě je už 15 let na vozíku. Při dopravní nehodě utrpěla úraz v oblasti krční páteře a následně ochrnula na obě nohy, větší část trupu a částečně má ochrnuté i ruce. Jako kvadruplegička nemá život jednoduchý, přesto je to žena, která si ráda povídá, má spoustu zájmů a lidé se v její společnosti hodně baví a nenudí se. Já jsem ji potkala na jedné akci ve Vsetíně a protože mě nejen ona sama, ale i její příběh oslovily, požádala jsem ji o rozhovor.

Zahleděla se oknem ven. Chumelilo, jak už dlouho ne. „Konečně budou bílé Vánoce,“ napadlo ji. „No jo, ale to zas ani syn nepřijede,“ vzdychla si. Vnoučata už neviděla asi tři roky, nejezdili za ní ani o Vánocích. Proč taky, neměla ani počítač, ani video, děti se u ní nudily. A snacha? Ta měla v tomto období vždy nejvíce práce – šila šaty na nadcházející plesovou sezonu, nemohla si dovolit ztratit ani jeden den. A tak syn už pár let jezdíval vždy na první svátek vánoční za ní sám. Mrzelo ji to, ale zvykla si. Když bude ale taková chumelenice… Sedla si do křesla. Po tvářích jí stékaly slzy. Nechtěla plakat, bylo jí ale líto, že bude i o Vánocích sama. Nikdo by neměl být na Vánoce sám.

„Počkej!“, otcův hlas zarazil Pavla v půli cesty. „Sedni si ještě na chvíli,“ řekl a hlavou ukázal na židli, ze které syn před malou chvílí vstal. Pavel si vzdychl – právě teď? Podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé a v sedm měl schůzku s Evou. Byla to mladá, krásná, chytrá holka. Poprvé se setkali teprve před týdnem ve vědecké knihovně. Zarazilo ho to. Myslel si, že tak hezké mladé děvče tráví volné odpoledne někde úplně jinde a ne ve vědecké knihovně. Chvíli tam na ni hleděl, jak bloudí mezi regály, pak si ale dodal odvahu a přistoupil k ní: „Hledáš něco? Můžu ti pomoct?“ Eva si ho důkladně prohlídla od hlavy k patě: „Ano, hledám – základy neurologie, ale pomoct mi nemůžeš, protože je nemají.“ Pavel se zasmál: „Omyl – můžu ti pomoct. Tu knihu nemají proto, že ji mám já. Chceš ji?“ Přikývla. „Do školy? Na zdrávku?“ Opět přikývla. „A ty? K čemu ji máš ty?“

Seděly jsme na lavičce a snažily se zachytit poslední teplé sluneční paprsky. „Co je tam za tím parkem?“ zeptala jsem se. „Sad,“ řekla suše má přítelkyně, aniž by otevřela oči. „Jabloňový?“ prudce jsem se narovnala a otevřela oči. „Jablka miluji. A zvlášť tyhle první podzimní,“ začala jsem slintat jak bernardýn. Hnána neodolatelnou chutí na první jablka jsem se zvedla z lavičky. „Pojďme si dvě ukrást,“ vyzvala jsem svou přítelkyni. Pohrdlivě se na mě podívala. „Já nekradu.“ „Ani já,“ uklidnila jsem ji. „Ale mám na ně tak šílenou chuť, že se nemůžu ovládnout.“ „Ne!“ snažila se mě zastavit. „Já nekradu nikdy! Byť bych měla sebevětší chuť.“ „Tak si jen jedno zvednu ze země,“ nedala jsem se. „To není krádež.“ „Co když nás při tom někdo přistihne? Víš, jaká to bude ostuda?“ Zasmála jsem se: „Kdo by nás podezíral? Sotva se udržíme na nohou. Jedna jsme rychlejší než druhá na těch berlích.“

„Jedeš zítra do města na kontrolu?“, zeptal se mě otec u oběda. Přikývla jsem. „To je dobře, potřebuji ve městě něco vyřídit, nemusíme jezdit na dvakrát.“ Měl řidičák přes čtyřicet let, žádnou nehodu a věřil, že mu to tak vydrží do konce života. I já jsem tomu věřila, a tak jsem si klidně ještě v autě zavazovala boty, když jsem uslyšela to šílené troubení. Zvedla jsem hlavu. To poslední, co jsem uviděla, byl náklaďák ve zpětném zrcátku našeho vozu, který se k nám blížil obrovskou rychlostí. Ozvala se rána a skřípění plechů a já se najednou ocitla v jiném světě. Viděla jsem slunce, cítila teplo a lásku a bylo mi krásně a dobře. Stála tam babička, kterou jsem nadevše milovala, a mě to vůbec nepřekvapilo, že ji vidím, i když byla už osm let mrtvá. Připadalo mi to úplně normální, že tam je, že jsme spolu a nekonečně šťastné.

Osmatřicetiletý Honza je od dubna 2004 v plném invalidním důchodu. Trpí schizofrenií, která se částečně projevuje hlasy. Zrakové halucinace nemá. Než se lékařům tuto diagnózu podařilo odhalit, trvalo to celá dlouhá léta. Jeho choroba se totiž vyvíjela poněkud neobvyklým způsobem. „V sedmé třídě o prázdninách mě pokousalo kotě. Kvůli možné nákaze vzteklinou jsem musel absolvovat injekční léčbu v pražské nemocnici Na Bulovce,“ vzpomíná Honza. Nedlouho poté se u něj začaly projevovat nevysvětlitelné zdravotní problémy, se kterými si lékaři nevěděli rady. Teprve po zhruba tři čtvrtě roce, opět na Bulovce, zjistili že Honza onemocněl lymeskou boreliózou, která je již ve třetím stadiu. Lymeská borelióza postihuje klouby, nervy i srdce. Začali ho léčit a Honza mezitím začal studovat na průmyslovce. Do již tak složité situace pro mladého chlapce přišla další těžká rána. Ztratil otce, který náhle zemřel na následky úrazu v zaměstnání. Je čemu se divit, že se Honza po této osudové události psychicky zhroutil a dostal se znovu do nemocnice?

I přes bolesti chodí pravidelně cvičit

Dvaaosmdesátiletý Rudolf Čermák má silnou artrózu nejen v obou kolenou, ale i v páteři. Přesto chodí každý týden v pátek pravidelně cvičit do kladenského Sokola. Na tom nemůže nic změnit ani bolest, kterou nemoc přináší. „Mým velkým přáním je zúčastnit se ještě následujícího Všesokolského sletu v roce 2018,“ svěřuje se pan Rudolf.

Přes vysoký věk a voperovaný kardiostimulátor má stále své zájmy

Paní Drahoslavě Řehořové z Kladna je již 86 let. Navíc je kardiačkou a již několik let má voperovaný kardiostimulátor. „Srdeční problémy u mě začaly v roce 2002. Silně jsem se zadýchávala, trpěla jsem bolestmi a křečemi v rukou i nohou. Vše se postupem času vyvinulo tak, že mi museli voperovat kardiostimulátor. Poté se srdeční problémy přece jen z velké části upravily,“ vysvětluje statečná seniorka. Přesto všechno je stále plná zájmů, denně čte noviny, dívá se na televizi, zajímá se o dění kolem sebe a velmi horlivě čte i knihy nejrůznějších žánrů.

V seniorském věku je stále čilá a hlavně mimořádně úspěšná

Spisovatelka PhDr. Zora Dvořáková se narodila na Kladně a v příštím roce oslaví již 80. narozeniny. Přesto si stále udržuje obdivuhodnou čilost a má vizáž ženy nejméně o 15 let mladší. Navíc je v uměleckých kruzích velice známou a uznávanou osobností. Mnohokrát vystupovala v televizi v publicistických pořadech a získala množství nejrůznějších ocenění za svá literární díla. K nejvýznamnějším patří dvakrát získaná Cena Miroslava Ivanova a čtyřikrát Cena Egona Erwina Kische. I přes všechny své literární úspěchy je doktorka Dvořáková vyloženě skromnou ženou.

Devětasedmdesátiletý Miroslav Šoustek z Kladna trpí již 40 let srdeční aritmií. V seniorském věku se přidaly další zdravotní problémy, především s klouby a dýcháním. Přesto chodí pravidelně každý týden cvičit do kladenské Sokolské jednoty, která je součástí Župy Budečské. V mládí býval pan Miroslav vynikajícím gymnastou. „Věnoval jsem se cvičitelskému dvanáctiboji. Ten spočíval v šesti cvičeních povinných a v šesti cvičeních volných sestav,“ vypráví muž, jehož nejoblíbenějším nářadím byla hrazda. Však na ní také dosáhl svých největších úspěchů. Stal se mistrem tehdejšího všenárodního armádního přeboru a v celkovém dvanáctiboji skončil na krásném třetím místě. Byl také aktivním členem Sokola. „Zúčastnil jsem se památného Všesokolského sletu v roce 1948, který však byl na dlouhá léta posledním,“ vzpomíná někdejší přední gymnasta. Po násilném rozpuštění Sokola, ke kterému došlo na počátku 50. let, pokračoval jako aktivní sportovec až do poloviny 60. let v rámci tehdejšího ČSTV. Poté začal studovat Vysokou školu báňskou, kterou úspěšně dokončil a sportu se věnoval již jen rekreačně.

Kladenský rodák, ale už dlouholetý občan obce Žilina u Kladna, Miroslav David se narodil v roce 1941. Mohl by si jen užívat důchodu a o nic dalšího se nestarat, ale on je zcela jiným ,,případem". Je to člověk vysoce aktivní a stále chce být svému okolí prospěšný. V obci Žilina vykonává funkci místostarosty a kromě toho v Sokole i funkci starosty Župy Budečské. „Místostarostou obce jsem již podruhé. Poprvé to bylo v letech 1990-2006, od roku 2010 v této funkci pokračuji,“ vysvětluje žilinský patriot, který pro svou obec doslova žije. Zajišťuje plnění volebního programu a pracuje hned ve dvou místních organizacích Tělocvičná jednota Žilina a Spolek přátel Žiliny. „Oba spolky vzájemně spolupracují a organizují nejrůznější společenské, kulturní i sportovní akce. K nejpopulárnějším patří především turistický pochod Do Žiliny bez pasu, který se letos konal již pojedenácté, dále pravidelné turnaje v nohejbalu, sokolské plesy, taneční pro starší a pokročilé i odborné přednášky,“ vysvětluje místostarosta obce.

Devětatřicetiletá paní Amálka ze Středočeského kraje má nelehký osud. Od mládí bojuje s těžkou nemocí, ke které se časem přidaly následné zdravotní problémy. Vyprávěl mi o ní jeden kamarád, kterého znám z Baobabu a který ji chodil do nemocnice podporovat. Její příběh mne zaujal a chtěla jsem ho sdělit i dalším lidem prostřednictvím webu Lidé mezi lidmi, kde pracuji. Povídala jsem si s ní v nemocnici, kde je od července hospitalizovaná.

Pan Vladislav Suchopárek z Kladna oslaví poslední říjnový den 83. narozeniny. A v tomto věku se nějaký zdravotní problém přihlásí. „Jsem špatný na nohy a jen obtížně se pohybuji. Kdybych někde náhodou upadl, sám se bez pomoci nezvednu. Proto je pro mě doprovod pečovatelek nezbytnou nutností,“ říká. Dvakrát v týdnu chodí za panem Suchopárkem fyzioterapeutka, která s ním provádí zdravotní cvičení, především u nohou. Přesto mu silně traumatický zážitek nepřipravilo jeho tělo, ale cizí člověk. Před třemi lety, kdy se ještě pohyboval sám bez doprovodu, byl ve večerních hodinách na ulici přepaden. „Zezadu mě zničehonic napadl nějaký chlap a snažil se mě oloupit. Já ale zrovna u sebe žádné peníze neměl, tak mě aspoň zmlátil, přerazil zubní protézu a způsobil četné pohmožděniny, především v obličeji,“ vzpomíná pan Suchopárek.

Čtyřicetiletá Jana Mišková z Kladna se vyučila jako prodavačka potravin, pak už v dospělém věku úspěšně absolvovala rekvalifikační kurz práce na počítači, ale dnes pracuje v úplně jiném oboru. Je asistentkou v Komunitním centru Svazu postižených civilizačními chorobami v Kladně – Rozdělově. „Začínala jsem jako prodavačka potravin, poté jsme s manželem měli vlastní soukromý obchod, ale protože jsme nemohli hlavně cenami zboží konkurovat supermarketům, museli jsme ho pustit. Z rodinných důvodů, zejména kvůli dětem, jsem sháněla práci jen na částečný pracovní úvazek,“ vzpomíná Jana. Z kladenského Úřadu práce jí doporučili do Komunitního centra Svazu postižených civilizačními chorobami. V březnu roku 2011 tam nastoupila jako asistentka. „První půlrok jsem v této neziskové organizaci sice pracovala úplně zadarmo bez jakéhokoli finančního ohodnocení, ale dnes s odstupem dvou let musím říci, že rozhodně ničeho nelituji,“ říká paní Mišková, která si nové zaměstnání brzy velmi oblíbila a dnes pro něj doslova žije.

Třiašedesátiletá, na první pohled sympatická Jaroslava Pražáková z Kladna má vizáž ženy nejméně o 15 let mladší. Přesto trpí již od dětských let astmatickými potížemi. Z těchto důvodů jí byl krátce po třicítce přiznán plný invalidní důchod. „Někdy v 80. letech minulého století jsme si u nás na Kladně s pomocí MUDr. Hany Paukové založili Klub astmatiků. Ten měl zpočátku zhruba 30 členů, kterých však postupem času přibývalo,“ vzpomíná paní Jaroslava.