Když jsem před nedávnem četla zprávu, že počet lidí starších 60 let se zvýší z 11 procent v roce 2006 na 22 procent do roku 2050 a v této době bude poprvé více seniorů než dětí do 14 let, trochu mě zamrazilo. Rodí se méně dětí a s upadajícím vlivem církví se tato tendence bude nepochybně prohlubovat. Pro mně osobně je to strašná představa (čím méně dětí bude, tím budou více rozmazlení a sobečtí, už teď si učitelé a často i samotní rodiče s nimi nevědí rady). A představa žití ve společnosti samých starých lidí – taky nic moc.
Věk se tedy poměrně brzy zvýší až ke stovce, ta se stane běžnou. Budeme jenom penzijní společností! A abychom to trochu zamaskovali, bude přibývat plastických operací. Nebude myslitelné, aby se lidé odebrali do důchodu v sedmdesáti, protože by ho pak pobírali třicet let; to stát neutáhne. A chodit do důchodu v osmdesáti, v devadesáti! Sice vylepšeni plastikami, přesto staří. Jedna věc je dlouhověkost, druhá kvalita života. Jak budou ti století lidé vypadat? Možná budou po plastických operacích vypadat na padesát, ale poznají ještě své šedesátileté vnuky, čtyřicetileté pravnučky, dvacetileté prapravnučky? Budou schopni se hýbat, neproměníme se ve svět vyumělkovaných plastik?
Stále víc (nejen) starých lidí trpí poruchami paměti. Nejvíce nemocných je Alzheimerem. Kolem osmdesátého pátého roku věku trpí Alzheimerovou demencí každý pátý člověk. Nepoznávají svoji rodinu, zapomínají, kde bydlí, zapomínají zavřít vodu, plyn, zapomínají se umývat, nosí plenky. Samozřejmě můžeme namítnout, že když vědci dokážou lidstvo zbavovat infekcí a mrtviček, naučí se časem léčit i poruchy paměti. Jenomže ono není tak úplně jisté, že mozek půjde ovlivnit stejně snadno a rychle jako zbytek těla. S mozkem jsou zjevně mnohem větší potíže. Vždyť pokud by tomu tak nebylo, nebylo by ani tolik mentálně zaostalých a narušených, tolik lidí s dětskou mozkovou obrnou, autismem, mozkovou dysfunkcí, duševními chorobami a poruchami osobnosti. Přibývá domovů důchodců a já potkávám velmi staré lidí, kteří často říkají: „už jsem tu moc dlouho" nebo „už mě to tu nebaví".
Stojí nám taková dlouhověkost za to?
Věra Schmidová
