Při jedné takové procházce jsem zrovna přemýšlela nad životem pýchavek, jejich smyslem a tvarem, když tu ta jedna měla hodně divný tvar. Přišla jsem k ní blíž, že ji prozkoumám a nevěřila jsem vlastním očím – byla chlupatá! Mám halucinace? Než jsem si stihla dát odpověďˇ, „pýchavka“ se na mě podívala strašně smutným, uboleným pohledem a tiše zafňukala. Odehnala jsem tři masařky, které do ní už kladly vajíčka a klekla si na zem. Bylo to malinkaté štěňátko, které ztěžka dýchalo a jeho očička prosila o pomoc. Sebrala jsem bedýnku od ovoce, která ležela kousek dál, opatrně do ní štěňátko přeložila a spěchala k autu. Nejbližší veterinář naštěstí nebyl daleko. Když jsem před něho na stůl položila bedýnku s „obživlou pýchavkou“, podíval se na mě a trochu rozpačitě zkonstatoval: „Jdete pět minut po dvanácté. Myslím, že mi nezbude nic jiného, než ukončit jeho trápení.“ „Ale…“ zaprotestovala jsem. Bylo mi ho strašně líto – tak moc a tak dlouho trpělo, aby nakonec bylo svými zachránci utraceno? „Podívejte…“ ukázal doktor na psí zadeček: „Masařky si tady už nakladly vajíčka. Je těžce dehydrované, umírá žízní a hlady…trpí…“ V krku jsem měla knedlík a nevěděla, co říct. „Podívejte se mu do očí, doktore. Má v nich obrovskou touhu žít!“ zaprotestovala jsem. „Prosí o pomoc, o život!“ Veterinář vzal fonendoskop a chvíli štěňátko poslouchal: „Je fakt, že srdíčko má zdravé, silné, také dýchání. Ale nevím, pochybuji…“ „Zkuste to, dejte mu šanci,“ prosila jsem. „Tak jo,“ vzdychl veterinář. „Nechte nám ho tady pár dní, ošetříme rány, dáme mu výživu. Přijďte si za tři-čtyři dny.“
Když jsem odcházela, štěňátko se na mě dívalo tak strašně smutným pohledem, že jsem se musela vrátit zpět: „Neboj,“ pohladila jsem ho. „Já se vrátím. Tady pán doktor je moc hodný, pomůže ti a já si tě pak vezmu domů.“ Psík mi asi nevěřil, protože mi svým suchým jazýčkem začal z posledních sil olizovat ruku, jakoby říkal: „Prosím, neopouštěj mě, prosím.“ Nemohla jsem odejít. Seděla jsem u něho celé hodiny, hladila ho. Sestřička mi přivezla křeslo, deku, polštář pod hlavu a já hlídala svoji malou „obživlou pýchavku“. Strávily jsme spolu v ordinaci tři dny a dvě noci. Domů jsem se vrátila celá ubolená a rozlámaná, ale s tím nejšťastnějším a nejvděčnějším štěňátkem.
Věra Schmidtová
