„To máš tak,“ začala jsem vysvětlovat. „Naše auto žere ve městě klidně 13 litrů, litr benzinu V-Power, co kupujeme, stojí 40 korun. Obchodní centrum jedno je vzdáleno skoro čtyři kilometry, druhé pět. Cesta tam a zpět 50 korun. Když nám to zabere jenom dvě hodiny – cesta, nákup i vybalení doma - to je dalších sto osmdesát až dvě stě třicet korun pro tebe za asistenci. To se mi ten nákup hezky prodraží, nemyslíš?“ vysvětlila jsem mu. Michal se na mě nevěřícně podíval: „To jsi řekla vážně?“ Přikývla jsem. „Vy, vozíčkáři, jste strašní! Všechno přepočítáváte na koruny! Na co to auto potom máte?“ „My s ním jezdíme tam, kde nás nedovezou autobusy, nebo když potřebujeme do jiného města, já na kurz, manžel na závody, nebo na soustředění.“ „No i tak,“ trval na svém Michal. Pak se na chvíli zamyslel, než vynesl onu památnou větu: „No jo, vy jste jiná generace. Vy neumíte žít!“
Věra Schmidová