O další výhodě toho, že sedím na vozíku, jsem se dozvěděla před pár dny, když jsem čekala se dvěma dámami na autobus. Přijel, kývla jsem na řidiče, on vystoupil a vysunul mi plošinu. Dámy nemeškaly, šup a už byly obě i s kočárky v autobuse. Řidič je taktně upozornil, aby se kousek posunuly, že ještě potřebuje naložit invalidní vozík. „Ale my jsme tady byly dřív,“ ohradila se jedna. Tato jejich poznámka řidiče nazlobila: „Tak?! V předpisech jízdního řádu ale stojí, že mám naložit pouze jeden kočárek a jeden invalidní vozík. Klidně jednu z vás můžu vyhodit.“ Dámy se teda, ač velice nerady, posunuly kousek bokem. „To je drzost, já si budu stěžovat,“ začala jedna z nich. „Byly jsme tady první. Já to jenom tak nenechám!“ Druhá nelenila a přidala se: „Já teda proti vozíčkářům nic nemám, mám souseda na vozíku a dokonce ho i zdravím!“ A hrdě se podívala po lidech kolem, jestli všichni slyšeli, jaký je ona dobrý člověk. „Ale on ví, že jako vozíčkář nemá co používat autobusy, ty jsou tady pro nás, chodící. Vozíčkáři přece na to mají vozíky,“ dokončila svůj proslov.
Tak to mě nikdy nenapadlo. Taky názor a nový poznatek. Další výhoda invalidního vozíku.
Věra Schmidová
