Každý den ráno, po odchodu maminky do práce, čekal vzorně na vizitu, poté se vysvlékl do naha, nechal se natřít mastí, počkal, až to vše zaschne, oblekl si pyžamo a v posteli v tichosti čekal, až bude večer a až maminka zase přijde. Jeden den jako druhý a Lukášek se stával příkladem pro celou nemocnici. Až jednou šel sám, po odchodu maminky, do koupelny. Když se vrátil, s nikým nepromluvil, nikomu neodpověděl. Zalezl do postele a odmítal vylézt i na vizitu.
„Lukášku,“ volala ho sestřička. „Je tady paní doktorka.“ Nic. „Chce se na tebe podívat.“ Nic. „Budeme natírat, Lukášku.“ Klučina jen vystrčil hlavu z peřin: „Ne! Už ne!“ řekl rázně a zase zalezl. To nikdo nechápal. „A proč? Stalo se něco?“ zajímala se už i paní doktorka. „Jsem tady pro srandu králíkům! Máte ze mě všichni legraci! Ale to už skončilo. Už ne! Konec!“ Hleděly jsme jedna na druhou, já krčila rameny, sestřička krčila rameny, doktorka krčila rameny. „Co se stalo Lukášku? Někdo se ti smál? Někdo ti něco řekl?“ zajímala jsem se. Klučina opět pouze vystrčil hlavu, podíval se na mě a úplně vážně pronesl: „Ani nemusel. Viděl jsem se dnes v zrcadle – vždyť já jsem z toho jejich natírání kropenatý jak slípka.“
To je kůň
Neurologické oddělení bylo až v koutu nemocničního areálu, z okna už jsme viděli pouze pole. Televize na pokoji nebyla a můj zdravotní stav nedovoloval chodit do společenské místnosti a sedět tam. Musela jsem ležet. Naštěstí u okna a tak jsem sledovala, co se děje venku. Na úzkém chodníku a jediné lavičce za budovou s výhledem na pole, se málokdy málokdo objevil. Někdy tajní milenci, někdy zarytý kuřák (jinak bylo v celém areálu kouření zakázáno). Sledovala jsem na poli pobíhající zajíce, když se v dálce objevil zemědělec i s koníčkem. Změna. K vedlejší posteli za babičkou přišla na návštěvu dcera i s malým, možná tříletým synem. Přistoupil ke mně a zvědavě se zeptal: „Na co se tak díváš? Vždyť je tam jenom pole.“ Nechápal. „Ano, ale tam vzadu je krásný kůň.“
Vylezl si ke mně na postel, zastínil si rukou oči a hleděl strnule do dálky: „To je kůň?“ divil se. Nejdřív jsem nechápala jeho překvapení, pak jsem si uvědomila, že žije v Praze a s živým koněm se asi ještě nikdy nesetkal. „Ano,“ utvrdila jsem ho. Seskočil z postele a utíkal k babičce. Vší silou ji tahal z postele k oknu: „Pojď honem, musím ti něco ukázat! Ale honem!“ Babička teda vstala z postele, přistoupila k oknu a chvíli nechápavě hleděla ven. Nic zajímavého tam ale neviděla, tak se otočila na vnuka: „Kde? Co?“ Klučina se zatvářil strašně důležitě a ukázal rukou před sebe: „Babi, vidíš to? Tak to je KŮŇ.“
Věra Schmidová
