Chci vytáhnout rolety. Nic. Žaluzie jsou na elektriku a asi jsem vyhodila pojistky v bytě. Chci se teda aspoň podívat, kolik je hodin – nic, tma. I hodiny jsou totiž na elektriku. V té chvíli si uvědomím naši závislost na ní. Vydám se na dobrodružnou cestu hledání baterky, nebo svíčky.
Zároveň si uvědomím, jak se asi cítí nevidomí, a jak těžký a složitý život mají.Po chvíli otloukání se o zeď a o futra dveří se mi podařilo najít jednu svíčku – bludičku. Hurá! Můžu zajet do kuchyně uvařit si kafe! Nemůžu – konvice je na elektriku, sporák je na elektriku. Opět ta naše závislost na elektrice.Že vyhozené pojistky není žádná hrůza? Pro vás. Ale opět - zkuste si sednout na vozík a nahodit je.
Otevřela jsem dveře z bytu na chodbu, jestli nepotkám někoho, kdo by mi pomohl. Na chodbě ticho a tma. Kolik je vlastně hodin, že se všude spí? Po chvíli jsem zaslechla, jak někdo nadává na schodech, že nejde elektrika na celém sídlišti, že je tma jak v ……, a že tu baterku nutně potřebuje, Načež mu někdo jiný odpověděl, že bez té jediné baterky nemůže vypravit děti do školy. Rozhodla jsem se, že tento rok budu všechny své známé obdarovávat na Vánoce baterkami a svíčkami.
Co jsou proti tomu moje vozíčkářské problémy? Toho rána mě jen tak napadlo – potřebujeme se zase někdy strašit koncem světa? Úplně nám stačí ještě za tmy vypnout elektriku a stresů si užijeme i bez strašení o konci světa až-až.
Věra Schmidová
