Jednou se mi díky mému psaní do časopisů a baletu na vozíku, který dělám, ozvali z televize a natočili se mnou krátký medailón. Já osobně jsem tomu žádný význam nepřikládala, pouze jsem se bavila poznámkami lidí kolem: „nebyl ten váš pes v televizi?“, „víte o tom, že váš pes byl v televizi?“ – fakt se mi to líbilo a od té doby mu říkám „moje mediální hvězda“. Protože o závisti lidí už něco vím, raději jsem se o televizi, ani o medailónu nikomu nezmiňovala. A proč taky. Nejsem přece jediná vozíčkářka, která něco dělá, má nějakého koníčka. Takže jsem nevěděla, kdo ten medailón viděl a neviděl a bylo mi to jedno.
Ale díky tomuto medailónu se mi podařilo zařídit vystoupení naší skupiny v Brně. „Nemůžeme tam jet,“ řekla mi vedoucí na nejbližší zkoušce. „Škoda. Je to celostátní akce, mohli jsme si udělat reklamu. Ale co se dá dělat – to je život,“ vzdychla jsem. Tím jsem to celé považovala za skončené. Moje kamarádka ale ne. Přistoupila ke mně se slovy: „Co bys ještě chtěla? Vždyť už jsi byla i v televizi!“ Hodně to zabolelo.
Ale možná bych jí za tuto bolestivou poznámku vlastně měla poděkovat, protože teď se vše (každý problém, každou bolest, křivdu, nespravedlnost) snažím hodit na papír, dostat ji ze sebe psaním, takže vlastně díky ní víc píši.
Věra Schmidová
