Vždy jsem se bála létání, ale tohle je úplně jiné. Je to krása, je to nádhera. Vznáším se nad svým tělem, letím k oblakům, letím ke slunci, letím kam chci. Je krásný den, obloha jasná, čistá, všechno je krásné. Stoupám výš a výš. Vzhůru do oblak, vzhůru k slunci, ke svobodě, k volnosti, dokonalosti. Žádné omezení ochrnutým tělem, žádné omezení neustálou bolestí. Jen svoboda, volnost, dokonalost.
„Jak je to možné, že létám? Člověk přece nemá křídla,“ napadlo mě. „ Asi nejsem člověk. Jistě, že nejsem člověk, vždyť jsem nechala tělo ležet tam, na zemi.“ Podívala jsem se bokem – mám křídla. Mám krásná, barevná křídla. Nic hezčího jsem v životě neviděla. Jsem motýl! Jsem krásný, nádherný motýl! Naplňuje mě pocit absolutního, nekonečného štěstí. Absolutní štěstí a volnost – co víc si můžu přát?
Svět je v tu chvíli a z té výšky taky nádherný. A barevný. Tichý, klidný, bez pláču, křiku, bolesti a utrpení. Není tady smutek, zášť a zloba. Jen absolutní volnost a nekonečné štěstí. Opět chci být motýlem!
Věra Schmidová
