Tenké nemocniční zdi

To jsme tak ležely našpónované v čistých urovnaných peřinách, všechna světla byla rozsvícena a píchala do očí. Ale tu chvíli to člověk vydrží. Byly jsme na pokoji pouze tři a tak vizita probíhala vcelku rychle. Pán primář byl současně mým neurologem, perfektně znal můj zdravotní stav, kontroloval mě vždy, když měl službu a času více, a tak se se mnou na vizitě ani moc nezdržoval a hned přešel k další pacientce. Když skončil a celá vizita odešla, povzdechla jsem si: „Ani mi nikdo nepoškrabal nohy, ani světlo nezhasli.“ Moje skoro nehybné nohy mi škrabali proto, aby zjistili reflexy a nohy se mi při tom vždy tak krásně protáhly a následně uvolnily, že jsem se na toto vyšetření vždy těšila. Sotva jsem svůj povzdech dokončila, otevřely se dveře, v nich se objevil pan doktor, řekl „pardon“, zhasl světlo a zase dveře zavřel. Než stihl kdokoliv cokoliv říct, dveře se ještě jednou pootevřely a někdo zašeptal: „A pan primář vzkazuje, že škrabat se bude odpoledne. Má službu.“