Poklad v popelnici

Když jsem nadzvedla poklop, ozvalo se slabounké zakňučení. Položila jsem pytel na zem a rozhlídla se kolem. Nikde nic. Zvedla jsem teda pytel ze země, znovu nadzvedla poklop popelnice a opět to zakňučení. „Tady je někde štěně,“ řekla jsem si sama pro sebe a opět se rozhlídla. Široko daleko jsem byla sama, nikde nikdo, ani žádný malý živočich. „To už mám asi halucinace z přepracování a z toho, jak po nocích ještě vymýšlím psí příběhy. Musím si dát pauzu. Zamknu počítač do skříně a vyrazím do hor,“ rozhodla jsem se. Nejdřív ale ten odpad. Rázně jsem otevřela popelnici a z neznámých důvodů nakoukla dovnitř. Na dně leželo něco chlupatého a pohnulo se to. Vytřeštila jsem nevěřícně oči. Ta malá chlupatá kulička taky vytřeštila oči, ale plné strachu. Mám halucinace? Pro jistotu jsem ale natáhla ruku a dotkla se toho – fakt to bylo teplé a živé. „Bože, Bobku, kdo tě tam hodil?“ vytáhla jsem štěňátko ven.<úp>

V ten moment jsem zapomněla na odpadky a se štěnětem v náručí jsem utíkala o dva bloky dál, kde měl ordinaci veterinář. Snad tam ještě bude! Zaklepala jsem a vletěla dovnitř. Na stůl jsem položila svůj právě nalezený poklad. „Jé! Vy jste si pořídila krásné štěně,“ přivítal mě lékař. „Já si ho nepořídila, já ho našla,“ opravila jsem ho. „Tak to musíte dát inzerát, určitě ho budou hledat,“ snažil se mi vysvětlit moji povinnost pan doktor. „Nebudou ho hledat. Já ho našla v popelnici,“ zavrtěla jsem hlavou. Veterináři málem spadly brýle z nosu. „V popelnici? Živé štěňátko?“ nechápal. „A je tak krásné. Kdybych už doma neměl dva psy, hned si ho vezmu,“ ohodnotil mrňouska. Na chvíli se zamyslel. „Co s ním budete dělat?“ zeptal se mě. Podívala jsem se na hodinky. „Asi půjdu koupit pelíšek, misky a krmivo,“ zhodnotila jsem situaci. Mezi dveřmi jsem ještě zaslechla doktorův dodatek: „Já asi půjdu koupit pušku a lidi, co dokážou hodit živé zvíře do popelnice, začnu střílet.“