Opak je ale pravdou. I když ne vždy. Záleží na každém, jak se s úrazem a tím vším okolo toho vyrovnal, vypořádal. Taky hodně záleží na výšce poškození páteře, jestli jde o úplnou lézi, o plegii nebo parézu, zda jde o krční, hrudní, nebo bederní páteř, jestli je zachovaná aspoň částečná citlivosti, záleží na hodně faktorech, které hrají v tomto případě velice důležitou roli.
Toto všechno slyšeli účastníci podzimního kurzu „Máma, táta na vozíku“, který pro lidi s poraněním míchy uspořádalo, jako každý rok, Centrum Paraple. Za ty roky se tady sešlo už hodně lidí, kteří se s tím vším nesmířili a kteří odmítli přijat roli „chudáka“, který pouze sedí u televize. Setkali se tady lidi, kteří se po dlouhém, často i velmi těžkém boji, vrátili zpět do práce, ale hlavně do života se vším všudy, ke svým koníčkům, k různým sportům. Různí lidé, různé osudy, různé cesty zpět a cesty dál, různé cíle. Jedno ale mají všichni společné – touhu po tom nebýt sám. Žít s někým a pro někoho. V tomto směru je vozíčkář, jestli muž nebo žena, člověk jako každý jiný. Jenom to má mnohem těžší. Často je totiž problém i navázat s někým bližší a hlavně intimní vztah. Člověka na vozíku většinou chtějí mít ti druzí pouze jako kamaráda, jako někoho, s kým se dobře povídá. A když do postele, tak si to pouze vyzkoušet, jaké to s vozíčkářem je. Bohužel i to se stává a dost často.
Jenže i člověk na vozíku touží chodit do společnosti, chce se bavit, smát, tancovat, milovat a být milován. A to se vším všudy. Ne jenom platonicky. Opět ale záleží případ od případu. Mnozí vozíčkáři to vzdali. Muži často poté, kdy si uvědomili, že to „není a nikdy už nebude jako kdysi“, nedokázali se vyrovnat s problémy s erekcí. Jistě, je to velice nepříjemné. Zvláště, pokud si erekce přijde, kdy chce, a ne, když by přijít měla. Někteří muži na vozíku když poznali, že ejakulace a s ní spojený orgasmus se nedostaví, to po několika marných pokusech vzdali. Ale ne všichni. Mnozí si našli „jiné uspokojení“ – nejčastěji to bývá uspokojení z toho, že sledují partnerku, jak si to užívá. Problémy s erekcí někteří muži řeší viagrou, někteří vakuovou pumpou, nejčastěji asi orálním stykem, který v mnoha případech vyhovuje oběma partnerům.
Ženy na vozíku to v tomto případě mají trošku lehčí, zvláště pokud mají zachovanou citlivost na horní polovině těla, v oblasti prsou. Často ale mají problémy se zvlhčením, no na to jsou dnes různé gely, takže ani tento problém už není problém. Co se týče orgasmu u žen po poranění míchy, je to podobné jako u mužů – už to nikdy není takové, jako kdysi. Ženy celý akt ale dokáží prožívat úplně jinak a často cítí něco hodně podobné jako kdysi. Samy ženy to nedokáží popsat, ale zvyknou si na to, líbí se jim to.
Mnoho párů i navzdory tomu, že jeden z nich je na invalidnímu vozíku, touží mít kompletní rodinu, touží po dítěti. Pokud je po úrazu míchy muž, situace bývá složitější, nedochází k ejakulaci. A tak některé páry volí umělé oplodnění. Ale muž musí podstoupit menší „zákrok“ – odebrání spermií. Nejsem chlap, nevím, co při tom zažívají a prožívají. Někteří říkají: „nikdy víc“, někteří: „klidně znovu, za to dítě to stálo“. U žen je to v tomto směru opět jednodušší – problém s otěhotněním většinou ženy po úrazu míchy nemívají. Spíš s obtížemi hledají gynekologa, který by se jich ujal a přivedl až k porodu. Je to zvláštní, nechápu proč se toho někteří doktoři lekají. Vždyť i žena na vozíku je žena jako každá jiná. Ale naštěstí se situace pomalu, ale jistě mění k lepšímu a těhotná žena na invalidním vozíku přestává být něčím exotickým. I některé porodnice se obávají porodu ženy vozíčkářky. Pokud se jedná o ženu po úrazu míchy, není čeho se obávat. Jedinou „komplikací“ je císařský řez (ale to je přece úplně běžný a dosti častý zákrok i u žen zdravých). Taky jsem se setkala s tím, že sestřička odmítla přinést novorozeně matce – vozíčkářce, pokud tam s ní nebude i někdo jiný, zdravý. Jednalo se o paraplegičku se zdravýma rukama, o to je to těžší pochopit. Věřím, že se jednalo o výjimku.
Podobné případy a zkušenosti ze života žen a mužů na vozíku se probíraly a rozebíraly přímo na kurzu „Máma, táta na vozíku“. Někteří účastníci přišli, aby se na jeho základě rozhodly, jestli dítě ano, nebo ne. Někteří přišli už rozhodnutí, pouze chtěli vědět, co je doopravdy čeká a jak to bude probíhat. A někteří přišli, aby těm druhým ukázali a dokázali – koukněte, ono to jde. Je to sice možná trochu těžší, ale krásné. A všichni se přesvědčili o tom, že invalidní vozík není překážkou v tom vést plnohodnotný život, mít partnera, spokojený sexuální vztah a kompletní rodinu i s dětmi.
Věra Schmidová
