Kóma a umělý spánek

Kóma je stav, kdy pacient nereaguje na podněty okolí. Může trvat sekundy nebo také týdny a je nejtypičtějším symptomem poranění hlavy. Kóma je vlastně taková obrana organizmu, který nutně potřebuje absolutní klid. Pacient se z kómatu probouzí postupně. Otevírá oči, aby do nich pomalu a postupně začalo pronikat světlo a to pak dráždilo, stimulovalo mozek k činnosti. Je to něco podobného jako stav mezi spánkem a bděním – jste vzhůru, vnímáte a nejste vzhůru – vše jde jaksi kolem vás. Člověk neví, jestli má ještě pokračovat ve spánku, nebo už raději ne. Mně osobně se chtělo pokračovat ve spánku, ale neustále mě píchali, škrabali, mluvili na mě, cloumali se mnou. Poté, jak pacient postupně začíná reagovat na bolestivé podněty, začíná reagovat i na řeč a slovní povely. Obecně je přijímaný fakt, že osoba v bezvědomí může slyšet řeč a zvuky, není však schopna na ně reagovat. Ale často i navzdory tomu, doktoři, sestry nebo i příbuzní mluví o pacientovi v kómatu jako „o něm“ („co s ním bude“, „co s ním uděláte?“) Je to strašné, slyšet tahle slova. Člověk v kómatu moc dobře rozumí a ví, že se mluví o něm, že ti okolo něho rozhodují o jeho životě, o jeho bytí, či nebytí jako o nějaké věci (stojí za to ji ještě opravit tu věc?). Často by teda člověk i rád zareagoval, zaprotestoval, zvláště pokud slyší slova jako “z toho už nic nebude“, „bylo by lepší, kdyby zemřel“. Je to hodně nepříjemné, kruté a bolí to. Člověk v kómatu si moc dobře uvědomuje, že je těmto lidem vydán na milost a že jeho život je v jejich rukou a záleží jen na tom, jak oni rozhodnou co s ním udělají, nebo neudělají a možná záleží i na tom, jak se tito lidé vyspí.

Dávejte si, prosím, pozor, jak se v blízkosti člověka v kómatu chováte, co říkáte, jak a jakým tónem to říkáte.