A stejně jako většina pejskařů i já po svém miláčkovi jeho bobečky sbírám. Snažím se. Mám ho na vodítku, tudíž mi neodběhne vykonat svou potřebu někam daleko. A taky už ví, že já jeho snahu o veliké označení svého teritoria pokaždé seberu do pytlíku. Moc se mu to nelíbí a pokaždé mě odmění vyčítavým pohledem. Ale zvykl si a své hromádky se snaží udělat sice na trávníku, ale blízko chodníku, abych na ně mohla, ze svého invalidního vozíku, dosáhnout. Občas je to sice až akrobatický kousek a já se natahuji jako žížala, občas balancuji na hranici pádu z mého vozíku, občas si na to musím i posvítit. Myslím ale, že to tak má být a když pejska mám, musím i uklízet. A nic mě neomlouvá, že sedím na vozíku!
Lidé si už na to zvykli, občas se mě zeptají na pejska, občas jestli nemám sáček navíc, občas jestli jsem normální, když provádím takovou akrobacii … Někdy ale o jejich normálnosti pochybuji já a to když třeba na nás někdo křičí z okna, že máme zmizet z jeho trávníku (nevěděla jsem, že i na sídlišti před panelákem má někdo soukromý kus trávníku). Starší pán za oknem se vztekal, vší silou bouchal do skla, ale já tam jen tak stála a v poklidu čekala, až si můj pejsek vykoná svoji potřebu. Ano, pouze jsem se tvářila, že dotyčného vzteklouna neslyším. Proč taky, když mám v tomto směru čistě svědomí a nepotřebuji, aby mi někdo bezdůvodně nadával. Vždyť to, že sedím na vozíku ještě neznamená, že jsem sobecká a bezohledná (jak tvrdil ten vzteklý pán). Kdo ví, možná měl jenom špatný den a hledal někoho, na kom by si vybil zlost a já byla jenom ve špatnou dobu na špatném místě.
Věra Schmidová
