Zpověď

„Nesmím na ni myslet“, říkal si v duchu mladý kněz dnes snad už po sté.

„Zakazuji si to!“ Čím víc si to ale zakazoval, tím víc na ni myslel.

„Jen vyzpovídám tuhle ženu a sám půjdu ke svaté zpovědi. Vždyť jak bych mohl, sám obtížen hříchem, kázat nehřešit?“

Vešel tedy do zpovědnice a čekal, až žena za zástěnou začne.

„Otče, mám velký hřích,“ začala nesměle. „Pořád musím myslet na jednoho muže.“

Ten hlas se mu zdál povědomý. „Jste vdaná?“

„Ne,“ zašeptala.

„Tak v čem je hřích? Myšlenky jsou až tak hříšné? Nemravné?“ Snažil se zjistit pravou příčinu.

„Ne, to ne,“ zasmála se.

„Tak?“ Nechápal. Měl pocit, že mu něco uniká, že něco přeslechl díky tomu, jak se snažil si vzpomenout, odkud ten hlas zná.

„Ne, otče. Ten velký hřích je v tom, že on je kněz.“ Odmlčela se. „Teď jistě chápete, jak moc jsou mé myšlenky hříšné.“

V té chvíli si vzpomněl. Včera večer si zašel koupit minerálku do restaurace v přízemí. Seděla tam sama a hleděla do dálky. Ani sám neví, proč k ní přistoupil.

„Vy netancujete?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou a ukázala na svoje berle.

„Ach tak,“ chtěl se omluvit.

„A vy?“ Skočila mu do řeči.

„Já ne, já jsem kněz. Pouze mám velkou žízeň a tady to bylo nejblíže,“ vysvětlil.