Jak už bylo mnohokrát řečeno, sexualita lidí, kteří jsou na invalidním vozíku, bývá často tabuizovaná nebo odsouvaná do pozadí. Člověka na vozíku okolí často nevnímá jako muže nebo ženu. Mnohdy i v nejbližším okolí, v rodině. „Je to přece chudák, který na takové věci jako je sex ani nepomyslí, má jiné starosti“. Takové jsou názory zdravých lidí.

Alzheimerova choroba je neurodegenerativní onemocnění. To znamená, že postupně odumírají další a další nervové buňky v mozku, a tak vlastně postupně dochází k odumírání částí mozku. Jedná se o proces nevratný. K průvodním projevům patří především ztráta paměti a všech i základních návyků. Dochází také k neschopnosti komunikace a vyjádření svých potřeb, ubývání svalové hmoty a patologickému hubnutí, ke ztrátě mobility a neschopnosti koordinace pohybů. Dále je to ztráta časové a prostorové orientace, člověk neví, kde je, kam jde a proč. Statistiky říkají, že touto chorobou v ČR trpí až 80 tisíc lidí!

Protože jsem už hezkých (???) pár let na vozíku, musím každý den cvičit. Protahovat bolavé svaly, rozhýbávat ztuhlé klouby. Nejvíc mi to vyhovuje v obýváku na zemi. Jakmile se tam skutálím ze svého vozíku a natáhnu se, Kubíček (můj pejsek) si lehne kousek dál a pozorně mě sleduje. Přesnější výraz by byl, že mě bedlivě kontroluje.

Mirka sebrala ze stolku hrnky od kávy a odnášela je do kuchyně. „Půjdu jí pomoct,“ Vítek vstal z křesla a vykročil směrem ke kuchyni. „Ne!“ Řekla Danka rázně. „Sedni si! Musíme si promluvit.“ Tón jejího hlasu ho překvapil: „Co se děje? Potřebuješ něco?“ „Ano,“ přikývla. „Aby ses začal chovat normálně.“ Nechápal. „Chováš se ke mně jako k nesvéprávnému idiotovi.“ Vítek se nadechl. Pohybem ruky ho zarazila: „Mlč! Myslíš, že jsem tak blbá, abych si myslela, že všechno, co děláš, děláš kvůli mně? Že pouze pomáháš chudákovi na vozíku?“ „Ale,“ zkoušel jí skočit do řeči. „Mlč! Nebo se fakt naštvu a bude konec!“ Seděl, hleděl na ni a čekal, co přijde. „Nesnáším, když ze mě děláte blbce! Hned na začátku jste mi měli říct co a jak!“

Už dnešní kluci a holky se budou běžně dožívat sta let. Potkat na ulici dítě se stane pomalu vzácností. Dětí se rodí čím dál tím méně, starých lidí přibývá. Lidé se dožívají stále vyššího věku. Před sto lety jsme žili průměrně 55 let. V dnešní době už žijeme v průměru 79 roků. Naše tělo je prý naprogramováno tak, že by průměrný lidský věk mohl být dokonce 150 roků. Takže vlastně celé lidstvo stárne.

Každá generace může tu jinou něco naučit. Stejně tak člověk – jeden umí to, druhý ono, vždy je čemu se naučit. V každém věku. A v nemocnici je hodně času, dlouhé večery… Bylo nás na pokoji osm, někdy někdo vyprávěl o sobě, nějaké zajímavé zážitky, příběhy. Když došly vzpomínky, přišla na řadu přítomnost, znalosti, zkušenosti. Nejstarší z nás, které jsme říkaly babička, nás učila péct, vařit dobrá a levná jídla. Druhá vysvětlovala, co všechno se dá usušit a k čemu, kdy a jak to použít, kdy jaký čaj navařit, komu jakou koupel nachystat.

Strašná deprese se potichu plíží okolo, objímá mě, omotává mě, sedá na mě, proniká do mě a ty se ptáš: „No co je zas?“ Do očí se mi tlačí slzy. Nechci před tebou plakat. Počkám, až budeš ve dveřích. Déle ten strašný tlak nevydržím. Nevrátíš se, vím to, proto dávám volnost svým citům.

„Jsem kráva!“ vykřiknu a v té chvíli přichází velká úleva – slzy proudem tečou po mých tvářích. Už se je nesnažím skrývat, ani utírat. Nemám důvod. Ty je už nevidíš a já ani nechci, abys je viděl. Proč taky? Stejně by to k ničemu nebylo.

Občas se o nich mluví, ale mluví se málo. Možná proto, že bývají spojovány s možnou blízkostí smrti a o té nikdo mluvit nechce. A přitom je to běžná součást každého života. Pouhý přechod z jednoho života do života druhého. A možná se o kómatu nemluví proto, že se o něm moc neví a možná vědět ani nechce. Lidé, kteří kóma a umělý spánek prožili a přežili, taky o nich moc nemluví. Někdy proto, že narážejí na nepochopení a často až výsměch ze strany doktorů, sester, někdy i rodinných příslušníků a přátel. A to bolí. Někdy o tom nemluví proto, že vzpomínat na to nebývá moc příjemné. Vím to, prožila jsem to a když jsem o tom všem, o zážitcích začala mluvit, pohrozili mi, že mě přeloží na psychiatrii, ale já jsem nutně potřebovala lázně a rehabilitaci, tak jsem raději zbaběle zmlkla.

Pro koho jsou preventivní prohlídky důležité? Jak se k nim staví pacienti a jak lékaři? Často slyšíme, čteme, jak je prevence důležitá, často nám některý odborný lékař řekne, že jdeme pozdě, že jsme měli přijít dřív, že jsme zanedbali prevenci. Ale můžou za to vždy pouze pacienti? Občas také slýchám od lidí, že se na preventivní prohlídku museli přímo vnutit, jejich praktický lékař se jich zeptal, jestli mají problém, a když ne, tak proč teda vůbec na prohlídku chtějí. Nebo se někdy preventivní prohlídka omezí na kontrolu váhy a tlaku.

První, co udělám po probuzení je, že rozsvítím světlo, protože bych při mé ranní rozcvičce mohla hned zase usnout. Takže cvak a „budiž světlo“. Jenže toho rána nic. Tma. Asi praskla žárovka. Nic hrozného, řeknete si, ale zkuste si sednout na invalidní vozík a vyměnit prasklou žárovku! Ani při maximální snaze to prostě nejde.

Myslela jsem, že tento mýtus je už dávno pryč. Omyl. Před pár dny jsem ho dokonce slyšela z úst mladého, asi třicetiletého muže. Hodně jsem se divila, protože sám byl vždy umytý, čistý, s jemnou vůní kolem sebe. Nechápala jsem. „Je to tak. Holky chtějí chlapy, ryzí muže a ne manekýny, hladké, holé,“ potvrdil. „A to říkáš zrovna ty?“ neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku. „Sám se holíš, depiluješ, parfémy sháníš, kupuješ jen značkové hadry.“ Fakt jsem to nechápala.

Transová meditace – ležíte pohodlně na zemi, oči zavřené a vaše uvolnění se čím dál víc prohlubuje. Za rytmického zvuku bubnu se pomalu, ale jistě propadám někam, ani nevím kam. A v té chvíli je to úplně jedno. Možná je to spánek, napadlo mě. Ne, není to spánek, všechno slyším, všechno vnímám, ale jde to jaksi mimo mě, netýká se mě to. V tu chvíli se mě nic netýká. Ani to tělo, které leží tam dole na zemi, a já se pomalu vznáším nad ním.. Týká se mě akorát ta krásná volnost, svoboda… Nádhera. Nemám tělo, nic mě nebolí, nic mě netíží, nic mě netlačí k zemi. Absolutní volnost, absolutní svoboda. Mohu létat. Létám!

Každý, kdo už v nemocnici někdy ležel, ví, že tam každé ráno chodí tak zvaná malá vizita a jednou za týden vizita velká. Na malou vizitu chodí doktor se sestřičkou, velká vizita je proto velká, že se do pokoje nahrne plno lidí - primář, lékaři, staniční sestra i sestra obyčejná. Občas se do pokoje ani všichni nevejdou. Takovou velkou vizitu předchází úklid, větrání, výměna prádla, já bych řekla zmatek a shon. Samozřejmě to neříkám v nemocnici nahlas. Tam by vůbec člověk nahlas neměl říkat, co si myslí. Zdi jsou tenké a nikdy nevíte, kdo vás slyší. Mám svoje zkušenosti.

Mé známé se před 20 lety narodil syn s Downovým syndromem. Kdo zná, ví – žádná sranda. Známá okamžitě přestala chodit do práce a mezi přátele, absolutně všechen čas věnovala postiženému synovi, aby ho aspoň něco naučila. Jak Sisyfos tlačila ten obří kámen s vírou v nějaký, byť malý, pokrok. Celé dny, celé týdny, celé roky neznala nic jiného, žila jen pro svého těžce postiženého syna.

Určitě zajímavá myšlenka (aspoň pro někoho). Zkusme se na to podívat trochu blíže. O tom, že sklenka červeného vína zdraví prospívá, se mluví už dlouho. Nejen víno, ale i jiné druhy alkoholu jsou prý v malém množství zdraví prospěšné.

Nejznámější přece jenom je to červené víno. Mezi jeho příznivé účinky se počítá, že pomáhá chránit před rakovinou, posiluje mozek, pomáhá proti nespavosti, dokonce prý chrání před zubním kazem, jen jsem se nikde nedozvěděla proč a jak. Podle amerických vědců sklenka červeného bystří intelekt. Takže namísto křížovek sklenku červeného vína?

Už mnoho let jsem na invalidním vozíku a můj manžel taky. Kvůli tomu jsme se museli přestěhovat do Olomouce, protože to je jedno z mála měst, které myslí na vozíčkáře. V tom čase ale platil zákon, který nedovoloval osobám, které neměli trvalé bydliště v Olomouci, nebo okolí, žádat o městský bezbariérový byt. Tak nám nezbývalo nic jiného, než úplně všechny úspory investovat do koupi bytu a do nutných úprav, jako jsou širší dveře, nižší kuchyňská linka, snížené vypínače i pojistky, zvýšené zásuvky. Aby se to všechno vlezlo do úspor a půjček, mohli jsme si koupit jen malý byt dva + kk. Po bytě tudíž musíme oba jezdit na menších, mechanických vozících a elektrické používat pouze na jízdu po venku.

Nejsem technický typ a žel, tyhle věci mě ani moc nezajímají. Mobil mám ještě jeden z prvních typů a stačí mi. Vím jak zavolat, jak přijmout hovor, jak napsat SMS, víc nepotřebuji. Na počítači vyřizuji akorát poštu a píši povídky. A na všechno ostatní mám manžela, který technický typ je a tímto směrem mu to i skvěle myslí. Takže proč bych se namáhala! Že jednou budu já radit, jak zacházet s mobilem? Toť nejlepší vtip roku! A přece.

I když to velice neradi přiznávají. U některých mužů dokonce už od 35 let klesá hladina mužského hormonu testosteronu, u jiných až po šedesátce. V důsledku toho asi 40 % mužů mezi 40. a 60. rokem života trpí depresemi, popudlivostí, náladovostí a obtížemi dosáhnout erekci a udržet ji. A z toho opět vyplývají deprese, popudlivost…

Občas si zajdu do lesa. Někdy na houby, někdy se ale jen tak bezcílně toulám. Koukám po okolí, koukám pod nohy, nebo spíš pod kola svého invalidního vozíku, co kde roste… Vloni bylo celkem dost pýchavek. Zásadně po nich nejezdím. Proč taky – nic mi neudělaly a jsou to taky živí tvorové.

Když před časem prolítla tiskem a internetem zpráva o tom, jak si někteří herci v důchodu stěžují na nedostatek peněz, vyvolalo to všeobecné pozdvižení. Ale uznejte sami, jak mají vyžít z šestnácti tisícového důchodu! (po pravdě – taky bych nevěděla co s tím, mít najednou skoro dvakrát tolik, než mám teď). A oni, chudáci herci, musí brát různé dabingy a chodit na komparsy, aby vyžili – jak ponižující!

Povídají o mě, že jsem citlivá a hodně vnímavá. Nikdy jsem si nemyslela, že jim někdy dám za pravdu. Až dnes. Normálně spím velice dobře a tvrdě. Prospat deset i více hodin není žádný problém a usínám ještě s jednou nohou na zemi. Proto mě vcelku překvapilo, když mě uprostřed noci vzbudil sen. Někdy mívám, asi jako každý, sny divoké, nebo i zlé, jenom se ale překulím na druhý bok a spím dál. Maximálně si ještě řeknu: „to je blbost“ a nechám si zdát sen jiný, příjemnější. Dnes to bylo jiné – zdálo se mi o Janě.

Normálně si vůbec nepřipadám stará, někdy mám (řečeno slovy jiných) „ztřeštěné nápady“, když ale poslouchám některé asistenty (mladé lidi, kteří nám pomáhají), mám pocit, že jsem jejich babička. „Proč vlastně nejezdíš na nákupy autem?“ Zeptal se mě Michal, už skoro třicetiletý asistent. „Auto máte, já tě přece odvezu a můžeš v poklidu navštívit i dva obchody, klidně tam strávit čtyři hodiny, mně to vadit nebude,“ ujišťoval mě. To věřím, Michal byl dobrý asistent a nejvíc ze všeho ho bavilo jezdit autem, trávit v obchodech všechen volný čas a potom ještě vařit a jíst.

Kropenatý jako slepice

Když jsem ve svém už dospělém věku chytla plané neštovice, provázely je vysoké horečky a mě pro jistotu šoupli na infekční oddělení v jedné malé nemocnici. Na pokoji jsem byla s Lukáškem, který měl také neštovice. Byl to asi čtyřletý klučina, vzácný vzor pro všechny pacienty. Byl tak rozumný a poslušný, že jeho maminka, kterou tam přijali s ním, ho pouze ráno umyla, dala mu pusu a šla do práce. Z práce domů, kde uklidila a navařila, a za malým Lukáškem přišla zas až večer, aby si na něho vyslechla chvály, jaký je hodný a šikovný. Pokaždé mu za to dala Tatranku a on řekl jen: „Ach jo,“ snědl oplatek, umyl se a šel spát.

Každý občas musí navštívit nějaký obchod. I ten, kdo je zrovna, stejně jako já, nemiluje a obchody navštěvuje, pouze když už není jiná možnost. Ale jíst se musí a něco si obléct a obout taky. Jako člověk na vozíku potřebuji v obchodě občas pomoct. Něco podat z horních regálů, něco zvážit, protože váha je vysoko a leskne se… Lidé jsou většinou ochotni. Někdy se ale tváří, že mě nevidí. Nu co, život už je takový a každý jsme nějaký. Když se tak ale tváří prodavačka, přehlíží mě jako družstevní lán a nakonec se ještě otočí zády, to už mi vadí. A nejen mně. Vadilo to i ostatním zákazníkům. A to mě zase mile překvapilo, když dotyčnou slečnu prodavačku upozornili, že takto by se chovat neměla, že jsem přece úplně stejný zákazník jako oni, pouze sedím na vozíku. Někteří mi dokonce radili, abych si šla stěžovat.

Tak jsem se dočetla, že nás prý konečně čeká konec igelitů a možná i plastů. A když ne konec, tak aspoň jejich výrazné omezení. Začíná to skončením rozdávání igelitových tašek v obchodech zdarma. To si myslím, že je dobrý nápad. Pokud si tašku lidé musí zaplatit, už se pak použité neválí všude. Ano, jsou lidi, kteří i tak vždy jdou do obchodu bez své tašky a igelitku si koupí. Někdo proto, že zapomene, někdo pro to, že na to nemyslí a ani myslet nechce. Co potom s tou taškou udělají? Většinou ji použijí jako pytel na odpadky. A tady už mě napadá – i kupované sáčky na odpad jsou přece igelitové. S igelitovými taškami a sáčky si příroda neumí poradit. Stejně jako s plastovými lahvemi. Tuny plastových láhví se povalují všude v přírodě, najdete je v lese namísto hub, dokonce pokrývají dna oceánů. A to už je hodně vážná věc. Pokud jejich částečky polkne kterýkoliv mořský živočich, brzy zemře. Snad skončí i ty láhve. Možná, kdo ví.

V zádech jsem ucítila tupou bolest a pálení. Podívala jsem se na hodinky. „Už sedím u počítače šest hodin! To tak nejde!“ řekla jsem si. Vstala jsem teda a s překvapením zjistila, že za chvíli bude večer. Hrozná představa. Jsem workoholik. Ještě horší představa. Doma nic neudělám, jenom sedím u počítače a píši! Zvedla jsem se, vzala pytel s odpadky a vyšla ven. Párkrát jsem se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu (jestli se ve městě dá mluvit o čerstvém vzduchu) a vykročila k popelnici.

Jsou velice známá onemocnění, o kterých se často mluví a často nás přepadají. Zvláště na podzim a v zimě. Na jedné straně slyšíte neustále „nepodceňovat“ a „vyležet“. Na straně druhé „to nic není“ často i od lékařů, nebo v zaměstnání radu typu „něco si kup a do práce, nebo si najdeme náhradu“. A to je dnes hodně pádný argument! Tak koukneme na reklamy, zajdeme do lékárny, koupíme přípravek za stovku i víc a myslíme si, jak jsme si pomohli. Ano, stává se to dost často a po čase se divíme, že máme problémy se srdcem, bolesti kloubů… A příčina? Přechozené chřipky.

„Nesmím na ni myslet“, říkal si v duchu mladý kněz dnes snad už po sté.

„Zakazuji si to!“ Čím víc si to ale zakazoval, tím víc na ni myslel.

„Jen vyzpovídám tuhle ženu a sám půjdu ke svaté zpovědi. Vždyť jak bych mohl, sám obtížen hříchem, kázat nehřešit?“

Vešel tedy do zpovědnice a čekal, až žena za zástěnou začne.

„Otče, mám velký hřích,“ začala nesměle. „Pořád musím myslet na jednoho muže.“

Ten hlas se mu zdál povědomý. „Jste vdaná?“

„Ne,“ zašeptala.

„Tak v čem je hřích? Myšlenky jsou až tak hříšné? Nemravné?“ Snažil se zjistit pravou příčinu.

„Ne, to ne,“ zasmála se.

„Tak?“ Nechápal. Měl pocit, že mu něco uniká, že něco přeslechl díky tomu, jak se snažil si vzpomenout, odkud ten hlas zná.

„Ne, otče. Ten velký hřích je v tom, že on je kněz.“ Odmlčela se. „Teď jistě chápete, jak moc jsou mé myšlenky hříšné.“

V té chvíli si vzpomněl. Včera večer si zašel koupit minerálku do restaurace v přízemí. Seděla tam sama a hleděla do dálky. Ani sám neví, proč k ní přistoupil.

„Vy netancujete?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou a ukázala na svoje berle.

„Ach tak,“ chtěl se omluvit.

„A vy?“ Skočila mu do řeči.

„Já ne, já jsem kněz. Pouze mám velkou žízeň a tady to bylo nejblíže,“ vysvětlil.

Vážím si přátelství. Ale člověk musí moc dobře vybírat, být opatrný, protože zrada, podraz, zklamání hodně bolí. Za přátele si vybíráme lidi, kterým důvěřujeme, u kterých doufáme, že nás pochopí, nebo se o to aspoň budou snažit. Celý život jsem si lépe rozuměla s kluky. U holek mi vadilo, že pořád piští, fňukají a žalují. A jsou falešné. Aspoň takové zkušenosti jsem získala už v dětství a později během dospívání. Proto jsem si kamarády vybírala spíše mezi kluky. Ale s přibývajícími léty jsem si uvědomila, že určité věci nemůžu říct klukovi – ani tomu nejlepšímu kamarádovi ne, a tak jsem si přece jenom jednu kamarádku našla. Jenže zemřela a já zůstala opět sama. Druhou jsem potkala už v dospělém věku. Měly jsme podobné zájmy, i život – s manželem a bez dětí, plný podobných problémů a starostí.

Jako spousta lidí i já mám svého psího miláčka. I já s ním chodím ven a můj pejsek, stejně jako všichni ostatní pejskové, dělá bobečky, hromádky, kopečky. Je to logické, je to normální, kdo potravu přijímá, musí i odpad vylučovat.

Za těch 25 let, co už sedím na vozíku, mě nikdy nenapadlo, že to má i svoje výhody. Dosud jsem viděla jen zápory – do obchodu vedly schody, do kostela vedly schody, k památkám vedly schody, na záchod byly úzké dveře, nebo byl tak malý, že jsem neměla šanci se tam s vozíkem dostat, leda že bych si nechala dokořán otevřené dveře….

Když jsem před třiceti lety studovala na vyšší odborné zdravotnické škole, používali jsme fonendoskop pouze na poslech práce srdce, plic, dýchání a ještě při měření tlaku. Toť vše. Víc nás neučili, na nic jiného se fonendoskop nepoužíval, nic jiného neuměl. Ale doba jde pořád vpřed.

Četla jsem článek v novinách o tom, že 40 000 výtahů u nás je nevyhovujících. Jako vozíčkáře mě to trochu zaskočilo a i trochu postrašilo. Začala jsem se koukat kolem sebe a ono fakt. Spousta výtahů je starých, kabiny malé, ještě jsou tam často i dvoje dveře, které musíte zavírat ručně. A když je někdo zavře špatně, nebo nedovře, tak máte jako vozíčkář děsnou smůlu – nedostanete se nikam, pokud nějaká dobrá duše neseběhne (nebo nevyběhne) po schodech až na příslušné patro, kde výtah stojí a dveře nezavře.