Strach z mánie mě pronásledoval dva dny. Když třetí den přešel, začala jsem se bát, že zkazím veškerý účinek antidepresiv tím, že do nich přenesu své pečlivě propracované úzkostné kruhy. A to už se začaly rodidly protahovat z jednoho světa do druhého a za sebou táhly pupeční šňůru. Celý dnešní den se spokojeně rozvíjely a tak sžíraly mou duši. Odpoledne jsem šla k psycholožce. (A ráno k doktorce)
U doktorky jsem propásla svou šanci spasit se tím, že jsem svou zvědavost nechala neukojenu. Teď tam budu moct jít až v pondělí. Do té doby se mi při každé úzkosti bude dál chtít zvracet. Doktorka řekla: „Jestli je to to, co si myslím, tak to mělo zmizet do čtrnácti dnů užívání.“ Ta informace mě poplašila. Pomyslná antidepresiva jsem skrývala za svými zády, aby se k nim doktorka nedostala. Řekla jsem, že to ještě zkusím. Teď mě sžírá myšlenka „co je to, co si doktorka myslí, že to je?“
Psycholožka používá k práci sekeru. Veselá, bodrá paní. Její ordinace je cítit kouřem. Oproti doktorce Škodové nevaří kafe, ale obě jsou to stejné kapacity. Akorát myslím, že u bodré doktorky Mačasové se bude lépe dařit mému cynismu. Dnes to rozsekla slovy: „No tak se půjdete vyzvracet a bude.“ Je příjemná, bere člověka kolem ramen. S ní má deprese zažije veselejší časy!
