Už jsem trochu zrelaxovaná z psaní a oči se mírně klíží, ale vím, že jak zavřu a vypnu počítač, vyskytne se opětná, niterná touha ho zapnout vytrysknuvší jako fontána z přetlaku mé hlavy. To proto, že jí mám nafouklou jak papiňák. Může za to samozřejmě strach, ačkoli je možné, že ho obviňuju neprávem, neb ho obviňuju z čehokoli kdykoli se vyskytne. Existující strach vysvětluje veškeré okolní dění sám ze sebe. Proto cítím pocity viny, když se nacházím ve společnosti nervózního člověka. Chápu sama sebe jako příčinu jeho utrpení neb můj strach, ačkoli je proti mně, je přecejen můj a já se s ním identifikuji do posledního coulu. Proto mám do rozpukaných hlubin sahající pocity méněcennosti, protože ve strachu ztrácím na veškeré přitažlivosti, hovornosti, vtipnosti a eleganci, začnu se hrbit, kroutit rty a křivit obličej, zaujímat roztodivné strnulé pozice a rozhlížet se po lidech vyděšeným, pološíleným pohledem. A protože strach mám prakticky pořád, zmizely chvíle kdy přitažlivá, hovorná, vtipná a elegantní, to všechno zároveň, jsem z povrchu zemského. Neb doopravdy přitažlivá mohu být pouze bez jediného zrnka strachu a doopravdy vtipná mohu být pouze dokážu-li lidi rozesmát a neomezovat je ve smíchu svým strnulým, vyděšeným, tázavým pohledem, který vypadá jako výhružka.