Seriál o úzkosti I.

Řešila jsem několik zásadních vnitřních konfliktů, z nichž nejzásadnější byla nutnost se stopařem mluvit kontrovaná zákazem vnitřní autocenzury cokoliv vyslovit. Mohlo by to znít nuceně a to se autocenzuře nelíbilo, protože nucená konverzace je všemi, jak často slýchám, odsuzovaná. A nuceně by to rozhodně znělo, protože bych nebyla schopná ze svého hlasu vygumovat úzkost, vzhledem k tomu, že se ve mně rozmáhala v plné síle. Úzkost je dle autocenzury hlavním indikátorem nucenosti a proto bylo zvoleno lepší z dvou špatných řešení: nenuceně mlčet. Mlčela jsem zarytě celou třičtvrtě hodinu, co jsme s ním šly na metro i celou cestu metrem. Lída nic neřešila a v metru si četla. Já jsem předstírala, že musím pevně držet kolo, a předváděla svůj obvyklý trik, kterým maskuju úzkost - že jsem unavená. I to bylo velmi náročné na výkon – vydržet vysílat tuto lež krásně a bez přerušení a držet úzkost schovanou pod jejím tenkým povrchem.Bývalo by bylo vysvobozením, kdyby si Lída se stopařem povídala – zde vnitřní kritik nevyžadoval nenucenost – ale ta si ledabyle četla. Rozložení figur bylo následující: Já u zdi s kolem, Lída na sedačce a stopař stojící na půl cesty mezi námi. Celou dobu jsem stála otočená ke zdi a hrůzyplně tušila stopaře strmícího se kdesi za mnou. Občas jsem se odvážně za předstírání nutnosti změnit polohu pootočila a periferním pohledem skenovala zda tam ještě je. Naštěstí měl výraznou kostkovanou košili. Mezitím jsem se snažila přijít s nějakým akceptovatelným způsobem, jak se s ním v budoucnu rozloučit. Samozřejmě mi bylo jasné, že jakékoliv rozloučení po patnácti stanicích mlčení, vyzní trapně. Raději kdyby vystoupil aniž bych si ho všimla. To by sice byl hrozný propadák, ale dokázala bych to sama před sebou ututlat a omluvit. Cokoliv jiného bylo horší. Usmát se na něj, bylo mi jasné, mohu jen křečovitě zkřiveným úsměvem plným lži. Vyvrcholení celé tragédie ale nakonec bylo jako z jiného příběhu. Tak neuvěřitelně normální a pozitivní, že jsem měla skoro nábožný pocit zázraku. On sám přišel a jako by se nic nestalo, s širokým úsměvem se rozloučil. To úplně odzbrojilo mé vnitřní trýznitele a dalo zapravdu mému rozhodnutí dát přednost nenucenosti před splněním očekávání. Tím se jeho čin rovnal vykoupení.