V bytě paní Novotné na nás dýchlo mnoho pokladů. Skvrny na stropě nebyly ani tak strašné a zjistili jsme, že většina jeho nedostatků netkví v naší vině. Když jsme začali přehrabovat naše dědictví, bylo to jako v dětství na půdě a to, myslím, i pro mého otce. Konečně jsem zde objevila Špalíček pohádek, který jsem dlouho sháněla a další přírůstky do mé poloplné knihovny. Prosklená vitrína se leskla broušeným sklem a je nádhera, že si ho vezmu a budu z něj moct doopravdy pít na rozdíl od vystavování. Akorát se trochu bojím těch následků. Přece jen nás paní Novotná nemá ráda a používání jejího nádobí lze chápat jako vyvolávání duchů a starých rozepří. Myslím, že by se jí dobře vedlo jako poltergeistovi. Přesto mi to nedá, budu riskovat.
Z některého dědictví mi tedy bylo velmi veselo, z jiného zase velmi smutno. Takřka mě rozplakala zchřadlá suchá kytka. Odešla do říše stínů za svou faraonkou. Ještě smutnější ale bylo reflektovat samotu a žal posledních dní paní Novotné. Na zdi visela svatební fotka. Pana Novotného jsme nikdy neviděli, pouze jeho jméno na dveřích. Co jsme ji znali, vždy tam žila pod jeho jménem. Nyní zde visel v květu mládí vedle své sličné lásky a pár lkajících skleněných jelínků, takových těch klasických, jim toužebně vzhlížel do tváře. Jsem si jistá, že v tom byl úmysl. Pohnuta odcházím podobně lkát do svého útulného doupěte.
