Samozřejmě že bylo stresující jít si prohlížet krásné krápníkové jeskyně, o kterých vím, že je miluji, a že se mi obvykle líbívají. Někdo je třeba rád, že se stále shledává s věcmi, které má rád, pro mě je to ale celkem náročné. Čím milovanější objekt, tím větší úzkost. Je to tím, že si vždy přeji, aby se opakoval zážitek, který způsobil, že tu kterou věc miluji, a to mi slouží jako příslovečná vysoká laťka. Pak už je snadné začít se bát, že dostanu strach, který veškeré mé snahy užít si milované místo zhatí. Strach spolehlivě zapudí veškerou radost, lásku, potěšení.
A jak už to tak chodí, strach, že budu mít strach, způsobí strach a vše zase šlape jako hodinky, v kterých se výhružně točí dechberoucí krápníky a nutí mě, abych se z nich radovala. Takže jsou nakonec pro mě milované jeskyně podobně hrůzyplný zážitek jako pro člověka s klaustrofobií. Jediný příjemný prožitek se dostavuje, když příliš dlouho stojíme na jednom místě a zhasne světlo. Tma je pro mě překvapivá a nemám ji příliš v lásce, takže si nekladu za úkol si ji užít a nečekaně naplno si ji v tu chvíli užívám.