Lež má krátké nohy

V rámci politické korektnosti platí zákon, že uživatel invalidního důchodu nemusí sdělovat zaměstnavateli svou diagnózu, nicméně platí nepsané pravidlo, že zákona využije akorát ten, kdo má co skrývat. Nepřiznáním se duševně nemocný paradoxně odhalí, protože mezi diagnózami je tato asi jediná, kterou člověk opravdu skrývat musí, pokud chce, aby mu zaměstnavatel věřil a jednal s ním jako rovný s rovným. Co tedy zbývá duševně nemocnému, chce-li mít rovné šance na pracovním trhu i všeobecně mezi lidmi? Pokud mlčet nepomáhá, je třeba lhát. Je třeba vymyslet jiný důvod, kterým zdůvodní invalidní důchod. A nejen to, je potřeba vymyslet mnoho důvodů, které zakryjí nedostatky charakteru způsobené nemocí. Nemožností říct o sobě pravdu se nemocný dostává do ještě větší izolace nejen před světem, ale i sám před sebou a před Bohem, protože, aby lži dobře fungovaly, je třeba jim věřit, čímž vzniká obludné falešné já, které skrývá já pravé, chřadnoucí. Kromě toho je třeba zmínit, že nemoc, jelikož se týká duše, je součástí identity nemocného a jejím odmítáním a popíráním společnost vytváří v nemocném dojem, že by se za sebe měl stydět. Proto by bylo třeba, aby vedle Gay Pride existovala ještě jakási Fool Pride ať již jako pochod ulicemi či jako festival Fool filmů nebo pásmo diskusí. Je třeba, aby být „Fool“ začalo být taky trochu „Cool“.