Je těžké si nevyvolat strach ze strachu během komunikace s lidmi, když dopředu víte, jak velký to bude mít vliv na její neúspěch. Rádi byste třeba, aby komunikace byla uvolněná. Jednak to dělá všeobecně dobrý dojem, jednak to značí dobrý stav přátelství. Naopak úzkost v kontaktu s tou kterou osobou znamená dle časopisu Žena a život tu nejhorší možnou variantu vztahu. Z toho vyplývá, že pokud chci mít někoho za přítele, rozhodně s ním nesmím cítit úzkost a z toho zase vyplývá, že ji zajisté cítit budu, jelikož tyje z tohoto zákazu. Takže pak vlastně cítím úzkost v kontaktu s kýmkoli a z toho plyne, že ve skutečnosti, dle časopisu Žena a život, nemám žádné skutečné přátele. Navíc si občas myslívám, že bych se raději měla umístit do karantény, neboť úzkost je silně nakažlivá a dokáže pokazit leckterý jinak slibný večírek. Takto jsem se proobávala minulým Silvestrem. Obyčejně bývám docela vtipný člověk, ale představte si tu nemožnost sdělovat vtip a zároveň při tom cítit úzkost. Jeho účinek je pak právě opačný v několika variantách. Buďto zůstane nepochopen, protože vaše tělo nesignalizuje, že se o vtip jedná, nebo sice pochopen je, ale s omezeným dosahem, daleko menším než byl zamýšlen, a tudíž působí zklamání, anebo je úplně trapný a tudíž je dobrá společenská pozice, kterou měl mít za následek, naprosto opačného druhu.
Člověk si pak klade otázku: má smysl vůbec vtipy vyslovovat? Samozřejmě že ne, ale to má bohužel další zdrcující dopad: propad do deprese z marnosti jakéhokoliv snažení o radostný lidský kontakt. V takových chvílích se snažím bojovat alespoň o srpek autentičnosti, například tím, že sdělím publiku své obavy a tak se zbavím sevření a na chvíli pocítím lidské teplo, jakkoli nelichotivě zkalené soucitem. Vlastně nedává smysl se vůbec pouštět do mezilidských interakcí, ale přesto do nich vstupuji hnána jalovou nadějí, že tentokrát to přece bude jiné, a asi také niterně lidskou společenskostí, kterou nelze umlčet.