Ve vedlejším pokoji Markéta roní slzy. Před chvíli stála
u vařiče a vařila fazole. Chvíli jsem myslela, že pláče z cibule, ale to jsem se
jen snažila oklamat sama sebe, že jsem ji nerozplakala já. V delším horizontu
času je takové jedno zaplakání jenom zazněním zvonků v symfonii života, říkám si
a přemýšlím o tom, co Sára v Americe, jestli ji opravdu Ondra opustí, jak
slibuje Markéta a ona pak skočí z mrakodrapu jímá mě děs. To pak Markéta
neztratí kamarádku jenom pomyslně, kvůli čemuž teď brečí. A to jsem se jenom
zeptala jestli neví, kolik by mohlo teď být hodin v Santa Cruz.
Z vedlejšího
pokoje sem proniká smrkání.
Slova, kterým se říká Poslední kapka většinou
obrátí člověka naruby. Radost, která se blyštila na povrchu se kamsi smrskne a
vyjeví se mohutný přízrak temných hlubin. Šla jsem do vedlejšího pokoje: Jámy
lvové. Markéta byla v posteli, obličej oteklý pláčem. Petr tam nebyl, byl
v hospodě. Na mou omluvu Markéta odvětila, že jí v poslední době není dobře, že
má strach že umře. Když jsem se opět vrátila do svého pokoje, slyšela jsem
mohutný vzteklý kašel. Přes veškeré mé antipatie k některým projevům jejího
chování ale stejně doufám, že neumře…