U rodičů

Zároveň se můj úsměv leskne jako čerstvě umytá sklenička na nožičce, celý rozdivočelý tou slavnostností okamžiku. Ale vlčí stepnost ho poutá a on se kroutí jako střívko právě stažené ovce. Ale má chvíle osamění tím neztrácí v nádheře. Ba získává na stinné borovicovosti hlubin. Dnes ráno u bazénku jako na pláži, zapadlá v proužkovaném lehátku, můj zrak se vlnil stejně jako voda, až jsem keře za bazénkem viděla rozmlženě. Mamka na mě hromovala v kuchyni, protože jsem řekla, že se mi nechce cvičit, když ona mi to doporučovala. Ne, mé odmítnutí nebylo pubertou, protože puberta reaguje na rodičem automaticky předpokládanou poslušnost dítěte, na kterou už teď, při mé dospělosti, nemá právo. Poslušnost v tom ale přecejen byla, ta která respektuje sama sebe. Potom jsem byla svou nesoustředěností na knihu nucena koukat do bazénku a čekat až se přežene příval myšlenek. Ale to bylo také špatně, neb to bylo označeno za zbytečné hrabání se v sobě. V to ráno jsem opět zaslechla tu osvícenou frázi: že jsem egocentrik. Udělala jsem tři chyby: něco jsem špatně řekla, něco jsem špatně cítila a myslela, a něčím jsem špatně byla. Potom už jsem raději mlčela, abych nerozvíjela uzavřený kruh hádky, neb vše co bych řekla by se vracelo na začátek kruhu: že jsem něco špatně řekla, a že jsem egocentrik, protože se cítím ublíženě. Vždy, když jsem tu déle, stoupá pravděpodobnost takovýchto střetů. Ale netrápím se tím, neb mlčení je štít statečný a dobrý. Akorát jsem dneska utírala a umývala nádobí poněkud neochotněji neb ve mně postupně vybublal vztek, bez optání a bez souhlasu.