Je mi líto, že musí žít s někým takovým, jako jsem já, ale jsem jediný, kdo na ni zbyl, podobně jako ona na nás při rozdělování koťat. Takže jí nezbývá než se vyrovnat s tím těžkým a nudným životem, který ji připravuji, a mě zas s pocity viny, které z toho vyplývají. Když vidím, jak tráví den, mé obvykle černé svědomí ještě víc potemní. Spí, jí, spí, jí, podobně jako já v dobách postpsychotické deprese. Tak jsem se rozhodla, že to pojmu jako výzvu. Využiji svou cílevědomost a systematičnost a systematicky se sebezapřením si s ní denně budu hrát. Až bude tepleji, vezmu jí v přepravce na dětské hřiště, kam nesmí psi, a nechám jí okusit trochu svobody. Naučím se překonat nervozitu a budu k ní denně promlouvat, nejlépe jí skládat básně. Postavím se k tomu jako k básnické etudě. Jinými slovy, budu se snažit nějak obejít svou neschopnost svými schopnostmi a kočka z toho, doufejme, bude týt (pro neznalce slova „týt“: „týt“ neznamená „tydýt,“ tj. že jí z toho přeskočí, ale naopak, že z toho bude mít prospěch. Časujeme: tyji, tyješ, tyje, tyjeme, tyjete, tyjí).
– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.
Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz
Kočičí život mi způsobuje pocity viny
3. 11. 2016Ke kočce jsem přišla jako slepá k houslím. Sousedka v bytovce, kde bydlím, nechala svou kočku zabřeznout a ta jí porodila pět koťátek jednou v noci na polštář. Když nám také nabídla jedno z koťat, má spolubydlící žadonila, abychom si ho vzali. To se setkalo s mým životním nastavením na všechno říci ano, vycházejícím z filmu Yes Man. Navíc jsem se zrovna vrátila z meditačního víkendu a měla nadpřirozené schopnosti. „Ty mi pomůžou tu kočku zvládnout,“ říkala jsem si. A tak jsme si vzali černé želvovinové kotě, poslední které zbylo z celé soupravy. Nebylo moc hezké, vypadalo jako Černý Petr z jedněch dětských karet. Dala jsem mu jméno Čarokrásná, podle kočky z filmu Spalovač mrtvol. Jméno měla tedy sice ode mě, ale oficiálně patřila mé spolubydlící. Když se po roce odstěhovala, připustili jsme, že kočky se vážou spíše na místo než na lidi a tak jsme si ji s Ondrou nechali. Kočka si na Ondru navíc velmi zvykla. Když se i ten po roce odstěhoval, odmítl si ji vzít s sebou, prý ji v novém bytě nemůže mít. Tím pádem kočka zbyla na mě. Je to ironie osudu, když vezmeme v potaz, že jsem kočku chtěla nejméně ze všech a vůbec nemám vztah ke zvířatům. Nedokážu si s kočkou povídat, připadá mi nepřirozené, že neodpovídá a znervózňuje mě to. Nebaví mě si s kočkou hrát. Nemám pochopení pro její svět a tudíž nepřicházím s žádnými nápady, čím jí pobavit. Na rozdíl od většiny lidí mě ani nebaví si ji hladit.
Kateřina Málková
Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.
