To tu stvůru popudí, sundá si sluchátka a lidským, civilním hlasem řekne: „Copak jste nikdy neviděla nemocného člověka?“ Tím pro ni konverzace končí, nasadí sluchátka chránící jí před okolním světem nebo před vlastním kvílením a kvílí vesele dál. Vypravěč nastupuje do metra a jede domů, aby mi předal tento příběh. Má dobrý konec. On je šťastný, že má obrnu a i další lidé, kteří spatřili to zjevení, se v teple domova smiřují se svými nemocemi.