Už dlouho se snažím zpomalit čas, částečně to jde meditací a také mé psaní dělá dny důležitějšími a hodnějšími zapamatování, takže neutíkají mezi prsty jako písek, písek z přesýpacích hodin. Nejlépe na to stejně jde Martina: má skutečné zájmy, ne ty unylé koníčky pomalu hynoucí v mém bezradném náručí. Občas zajdu na brusle nebo jdu běhat, ale nepoložím do toho duši. Na kole je to o něco lepší, protože na kole jezdím s Ondrou. Chybí mi skupina lidí, která by mě vždy zachytila když se chystám omdlít unavená zkaženým vzduchem nezájmu, lépe ještě o něco dřív, a kdyby mě ti lidé vzali na vandr, kešovat…, lézt po skalách… jestli tohle je klíč ke štěstí, takovému jaké ho prožívá Martina…