Už první pokyn je takřka nesplnitelný: „zavřete oči.“ Vždy když po mě chtěli, abych vydržela mít zavřené oči, tlačila jsem víčka k sobě a bála se, že to nevydržím. Navíc raději relaxuji s otevřenýma očima. Podvádím tedy a nechávám oči otevřené. Další pokyn je ještě krkolomnější: „sledujte svůj dech.“ Kdykoli začnu sledovat dech, začnu se dusit, nevím, jak to máte vy. Tento pokyn tedy opět sabotuji. Pak přichází ožehavý komentář: „Uvědomte si, že stav klidu je pro vaše tělo zdravý a prospěšný.“ To už začínám mít pocity viny a strach ze smrti, protože moc dobře vím, že neustálá úzkost škodí mému zdraví, ani mě před tím nemusí varovat ministerstvo zdravotnictví. A samozřejmě se nedokážu uklidnit. Do toho hraje naprosto nesnesitelná smyčka relaxační hudby, která se zarývá hluboko do mého zmučeného podvědomí. Nevím, jak dlouho to vydržím, ale snažím se.
Pak paní Shiva říká: „Cítíte, jak se spojujete s jinými světy a dimenzemi.“ Tak to už začíná být fakt psycho, nerada bych, aby mi Shiva způsobila psychotický stav. Další pokyn je o něco mírnější: „Nyní si představte, že nad vaší hlavou září nádherné teplé světlo.“ Nad mou hlavou ale září akorát nepříjemně ostrá lampička, kterou nikdy nezhasínám, protože se bojím tmy. Shiva pokračuje: „A teď vnímejte, jak do vás toto světlo vchází a rozšiřuje klid a dobrou náladu po celém vašem těle.“ A sakra. Kámen úrazu. Cítím jak do mě to zběsilé světlo šíří další a další úzkost a ta se ve mně ohavně rozlévá. „Vstupuje dál a dál do těla, postupuje níž, zahaluje kolena až po konečky prstů, tvoří jakousi bublinu okolo těla.“ A mám to, jsem v totální úzkosti. Co bude dál?
Shiva začíná odpočítávat od desíti do jedné, „pak budete úplně klidní,“ říká. Jak tak počítá, cítím se spíš jako sportovec na startovní čáře chystající se běžet sprint, 3, 2, 1, start! V tomto bodě jsem naprosto vzdala, že bych se mohla zrelaxovat. Možná mi ale nakonec pomůže, když se nebudu zoufale snažit plnit pokyny, které mě mají vést k uvolnění. Teď spíš řeším, že se na text relaxace nemůžu soustředit a zrovna v tom momentě Shiva říká: „Nepřemýšlejte, neanalyzujte.“ Čte mi snad proboha myšlenky? „Stačí se jen soustředit,“ říká a to rozhodně uhodila hřebíček na hlavičku. Zkouším se přesto soustředit, nyní se prý nacházím v nějakém krásném voňavém lese. Když už to skoro mám, dostávám pokyn, abych se odtud pomalu odpoutala. Teď, když jsem se začala soustředit? To je zrada! Začínám závidět lidem, kterým jde relaxovat a zrovna cítí to světlo a teplo, o kterém Shiva teď mluví. Následně tito lidé začínají vidět jeden z mnoha, mnoha minulých životů. Tak to by mě taky zajímalo. Asi si nějaký ten minulý život vymyslím. První, co mě napadá je brouk z Kafkovy Proměny, ale je to nějaký nesmysl, člověk přece nemůže být v minulém životě postava z knihy. Mezitím návod pokračuje: „Podívejte se na své ruce, podívejte se na celé své tělo.“ Ach, jen kdyby věděla!
Zkouším si raději představit nějaký jiný život. Jsem dcera nevolníka v jakési chatce - a ta chatka hoří. Má mysl to prostě bude sabotovat. Shiva se ptá: „Jakou činnost teď provádíte?“ Sedím na bobku se sirkami. Načež nás relaxující žádá: „Nyní se přesuneme na úplný konec vašeho života. Můžeme se odosobnit a sledovat svůj příběh z povzdálí…“ To budu opravdu potřebovat, čeká mě poprava za žhářství. A teď si prý mám představit, jak umírám. Fakt tohle může někoho uklidňovat? Naštěstí to moc dlouho netrvá a máme se pomalounku kamsi vracet. V tu chvíli zaznívá otázka: „Jaké jste si vzali z této lekce poučení?“ No hádejte! Ba ne, budu to zkoušet znovu a znovu, dokud nebudu úplně ale úplně uvolněná. Jen nevím, jestli bych si neměla dávat reálnější cíle. Konečně se dostáváme do bodu, který na mě přecejen nějak působí: „Jste zpátky teď a tady v této místnosti.“ Jen bohužel z usínání, ke kterému měla relaxace vést, asi nic nebude.
