Kdysi jsem se bála, že už jenom tím, že o těchto věcech budu s někým mluvit, ho nakazím. Přece každý, kdo pochopí tu železnou logiku, tu nevykořenitelnost, tu hrůzu, tomu musí zákonitě propadnout. A skutečně se mi jednou povedlo tím někoho nakazit, ale dlouho mu to nevydrželo, ani to nevykazovalo takové rakovinné tendence. Je to tím, že strach ze strachu jako takový je neškodný, musí být doplněn nějakým motorem a palivem. Jednoduše, musíte k němu mít motivaci. Ta motivace spočívá v ještě dalším strachu, tentokrát z něčeho skutečného, nebo z něčeho, na čem vám obzvlášť záleží, na čem lpíte, bez čeho byste se neobešli. Mou počáteční motivací byla touha být neustále vtipná. Jak praví jedno klasické přísloví: kdo chce moc nemá nic. A tak to nakonec bylo. Uvědomila jsem si, že nejsem vtipná, když jsem nervózní a zakázala jsem si strach. Do druhého dne jsem měla hlubokou depresi a přestala jsem být vtipná úplně. Jako z pohádky! A jelikož jsem jednala podle víry, že mě lidé nemají rádi, když nejsem vtipná, uvěřila jsem, že mě v tuto chvíli celý svět přestal mít rád. A tak začala má křížová cesta.
Jelikož se strach ze strachu tímto prvním jeho úspěchem velmi vyznamenal, pocítila jsem jeho velký potenciál a začala se ho bát ještě víc. Šla jsem k psycholožce, aby mě zachránila, ale ještě jsem svému problému příliš nerozuměla, takže jsem jí ho ani nemohla správně vyložit. Tím pádem mi nemohla pomoct a já jsem si musela dál poradit sama. Hodně jsem vyděšená přemýšlela o tom, co by mi ten strach mohl všechno vyvést a nacházela stále nové možnosti. Tento brainstorming se nezastavil dodnes. Přesto věřím, že je ještě spousta prostoru, který strach zatím nezabral. Přece jen jsem docela šťastná. Netroufám si domyslet, co vše mě činí šťastnou, a jak by s tím strach mohl zatočit. Mohl by nakonec pohltit celý svět? Když to teď píšu, je mi jasné, že nemohl. Jeho základní vlastností je totiž nesouvislost. Musí se stále obnovovat a mezi jeho jednotlivými údery se nachází jemu opačný svět, svět života a příjemných pocitů (všechny kromě strachu klasifikuji jako příjemné). A vzhledem k tomu, že dostávám strach pouze, když si na něj vzpomenu (což je sice cca 1000 000 krát za den, ale i tak) a já nejsem dokonalá, někdy na něj prostě zapomenu. Dalším důležitým aktérem v této show je mé nevědomí. To vůbec nemohu mít pod kontrolou a nerozumím mu, čili ani strach ze strachu na něj nemá vliv, protože je čistě logický. Proto je možné, aby se mi přesto, že cítím úzkost, napětí a strach prakticky pořád a mělo by mi to znemožňovat fungování, daří docela krásně fungovat po celou dobu působení strachu. Dokonce ani prožívání není tak tragické, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nevědomí je docela šťastné už jenom z toho, že je mi den ze dne lépe.
Nyní k samotné typologii mých strachů. Základem je tedy fobofobie, strach ze strachu. Ten se ale nějak navazuje na skutečnost a to skutečnost dvojí: vnější a vnitřní, a co se týče té vnitřní, tak ještě na psychickou a fyzickou.
Mezi vnější strachy řadím strach, že strach způsobí můj neúspěch. Nejprve se to týkalo pouze společenského neúspěchu – jakože nebudu dostatečně vtipná – nyní už je tento typ doširoka rozvinut a zasahuje mi do prakticky všech oblastí života: strach, že si nevybavím informaci, o které chci zrovna mluvit, nebo že si nevybavím slovíčko, když se mě na něj žáci ptají; strach, že patřičně nonverbálně nedoplním svou promluvu a ona pak bude znamenat pravý opak. Stává se mi pak často, že se lidé uráží, když říkám nějaký vtip, protože nejsem sto naznačit, že se o vtip jedná. V podstatě se mi strach snaží křížit úmysly, kdykoli se rozhodnu pro nějaký čin. Ačkoli si na něj věřím, strach dokáže zpochybnit jakoukoli sebedůvěru, protože přece, když mám strach, nedaří se nic. To v důsledku vede ke kriticky malému sebevědomí, protože mám-li strach pořád, jsem pouze to, co ze mě dělá strach, tedy pravý opak všech svých vrozených vlastností. Jsem docela chytrá – takže blbá, jsem docela upovídaná – takže tichá, jsem docela hezká – takže vzor hnusu, jsem docela bystrá – takže tupá. V důsledku těchto opatření se ve mně zvedá vztek, protože nemůžu světu ukázat, jaká jsem ve skutečnosti. Připadám si jako ta princezna, které vyřízli jazyk. Mou izolaci samozřejmě podporuje stigma na duševní choroby uvalené a zákaz o mých problémech na denním pořádku mluvit. Tím pádem se mi nedostává obhajoby a za bernou minci je vzato to, co ze mě dělá úzkost. Je to chápáno jako můj charakter, protože o příčině nikdo neví. Naštěstí nic není dokonalé a má skutečná osobnost dostává občas nenápadně šanci. Tím pádem je možné, že ačkoli by to z logiky věci možné být nemělo, mám skutečné přátele odpovídající mým skutečným vlastnostem. Zdaleka to ale není mou zásluhou, protože já dělám proti své vůli všechno pro to, aby to tak nebylo. Je to spíše záležitostí náhody.
Další oblast, na kterou se váže můj strach ze strachu je situace, kdy mě může někdo vidět nebo pozorovat, včetně toho, když si to jenom představuju. Například když si sama pro sebe zpívám, bubnuju nebo tancuju. Při zpěvu mi strach začne škrtit hrdlo, nedostává se mi dechu a začnu to kazit, při bubnování přestanu mít kontakt s přirozeným instinktivním rytmem, začnu do toho motat rozum a rytmus se změní v banalitu. Když tancuju, mé pohyby též zvědomí a začnou být zkoprnělé. Vlastně je ale vedlejší jestli mě při tom někdo sleduje, stačí, když se sleduju já. Ohodnotím kladně svůj projev a hned se vše zvrhne ve strach, že se vše zvrhne v pravý opak. Tím pádem se to automaticky zvrhne v pravý opak.
To vychází z druhého základního typu strachu (prvním byl strach že strach způsobí mé selhání) a to je strach, že něco, co je dobré, skončí tím, že se o to budu bát. Strach to smete ze stolu a promění v opak. To se váže jak na tělo tak na duši. Například se mi cvičením jógy povede zlepšit můj tělesný pocit a pomyslím si při chůzi po ulici, že se mi dobře jde. Okamžitě se mi promítne úzkost do místa, kterému se daří nejlépe. O prázdninách jsem si velmi zlepšila uvolněnost kyčlí. Proto si do nich teď velmi často asociuji úzkost.
Nejzapeklitější problém vycházející z této zásady je, že nemohu v klidu prožít žádný dobrý pocit. Tento typ úzkosti jsou nejčistší Tantalova muka. Došlo to tak daleko, že o sobě mohu nejspíš prohlásit, že mám anhedonii, tedy neschopnost prožívat dobré pocity. Časový úsek, po který mé dobré pocity trvají, je natolik krátký, že je má mysl odmítá uznat za skutečné a existující. Má paměť si je odmítá zapamatovat, protože je nevyhodnocuje jako dobré. Takto mi neskonalé pásy života protékají mezi prsty a nemohu se ubránit pocitům marnosti svého počínání. Má smysl se pokoušet dělat něco pro radost? Snažím se si vynahradit tento deficit plněním úkolů. Přítomný okamžik mi sice uniká, ale vše může mít smysl pro budoucnost. Tímto rohlíkem se při každém výše zmíněném nezdaru snažím opít, ale tím pádem si nepřipouštím pravé pocity, které z této události mám, nenaslouchám pláči své duše a ta se cítí zavrhovaná. Proto se v poslední době spíše snažím prožít tuto ztrátu a soucítit se sebou, místo abych se opájela racionalizacemi.
Dalším přímým důsledkem tohoto východiska je nemožnost relaxace. Kdykoli se mi totiž povede se uvolnit, vzpomenu si na úzkost a znovu ztuhnu. Tento typ úzkosti je nejčistší sysifofskou prací. Přesto do té pasti stále padám a padám, protože cítím intenzivní potřebu se uvolnit vyvěrající pravděpodobně z instinktů, čili jí nelze čelit.
Potom je problém čelit bytostem, které dle mnohých ústních pramenů strach „vycítí:“ Psi, koně a bůhví jaká další havěť, no a hlavně lidé. Dlouho mi trvalo to rozklíčovat a sejmout ze sebe nařčení ze sociální fobie a fobie ze psů a koňů. Obecně řečeno jsem velmi odvážný člověk, trochu rebel a ráda provokuji. Dlouhá léta jsem o sobě ale prohlašovala, že mám strach z lidí. Až nedávno jsem si uvědomila, že můj skutečně jediný problém je fobofobie. Docela se mi tím zjištěním ulevilo.
Způsob jakým zasahuje můj strach ze strachu do komunikace s lidmi je složitý, stejně jako komunikace. Už jsem zmínila, že nedokážu doladit svůj nonverbální projev s tím, co chci říct. Nonverbální projev je přímo navázán na pocity a já mám všechny pocity, kromě úzkosti, mnohem kratší než ostatní lidé. Tím pádem nereaguji očekávaným způsobem a to vede k myriádám komplikací. Například jsem si vypěstovala strach z vtipů. Jakmile se nějaký člověk začne nadechovat k vyřčení vtipu, ztuhnu a v tu ránu vím, že přirozeně se rozhodně nezasměju. To si vypravěč vezme osobně a dá jasně najevo, že to je buďto blbý vtip, nebo že ho neumí vyprávět, nebo hůř, že on přece nikdy není vtipný. Ačkoli lidem opakuji, co je skutečná příčina věci, neomylně reagují stále stejně a potvrzují tím mé nevývratné přesvědčení, že zkazím každou legraci. Zároveň se mezi námi začíná pozvolna budovat bariéra neporozumění, která už mi dokázala rozehnat jedno skutečné přátelství, takže mě o to víc děsí. Dalším praktickým vyústěním této příčiny je samozřejmě frustrace na mé straně v podobě nedostatku radosti, uvolnění, blízkosti a nedostatku lásky.
