Přišel čas psát o úzkosti, která už okousala všechnu realitu na kost a nezbylo o čem mluvit. Nacházíme se na druhé straně reality, takzvaném rubu. Od říše za zrcadlem se liší tím, že v ní není život ale smrt. Denně tam umírají miliony pocitů a spoutaná inspirace Prométheovsky trpí. Každý zažehnutý život umírá, jako umírají hvězdy. Hledím do prázdného vesmíru v zoufalé touze po plnosti, světle a tvoření. S úzkostí sdílím její hlad po všem dobrém, ale sklízí ona. Je rychlejší než světlo a stejně nemožná. Jako když se v odrazu okna autobusu sbíhá cesta dopředu a cesta zpět, sbíhá se strach ze strachu a stahuje mě do hlubin neexistence. Mezi mnou a realitou je obrovská hroší kůže. Úzkost mi přivírá oči, takže vidím svět jen z půlky. Celý život bádám nad jediným prožitkem úzkosti, opakujícím se a věčným. Železná logika strachu ze strachu je pevnější než fyzikální skutečnost.
Nepřiměji strach ze strachu, aby nevzbuzoval strach, kdykoli z něj dostanu strach. Je to tajemné prokletí, možnost, o které by se správně nikdo neměl dozvědět. Je to nebezpečné vědění. Jediné rozhodnutí zakázat si strach mi změnilo život. Od té doby žiji jako bílá laň z pohádky, která nesměla spatřit světlo. Chtěla jsem se usadit v místě více na slunci – nemít nikdy strach a tak se stát nejlepší – a proměnila jsem se ve zvíře. Dostalo se mi dle přísloví „kdo chce moc nemá nic.“