Když jsem si na zmíněné záležitosti stěžovala jednomu kamarádovi, dobře to znal a říkal, že se tomu brání pomocí špuntů v uších. Hned den na to už jsem s nimi jezdila po Praze a říkala si, jaký zázrak, jaký zázrak. Bylo zrovna parné léto a podivuhodně, jakmile polevil hluk, mi zároveň přestalo v autobuse být takové vedro. Když totiž špunty odstranily stres z cestování, člověk přestal mít pocit, že je to vedro k nesnesení a s překvapením zjistil, že je tam vlastně celou dobu docela chládek. Nechtělo se mi ani špunty vyndávat, když jsem vystoupila, byl to velmi příjemný a nový pocit, slyšet v Praze ticho takřka chrámové.
V následujících dnech testování špuntů jsem si všimla i jednoho jejich zajímavého vedlejšího efektu a to, že zbavují sociální fobie. Člověk se cítí víc sám sebou a vlastně i více sám, třeba i v davu. Když jsem jednou takhle čekala na noční tramvaj, pustil se do mě jakýsi opilec a zval mě hlasitě na pivo. Možná tím, že mi jeho řev špunty tlumily, nepůsobil tak naléhavě a bála jsem se ho asi jako psa za plotem. Nebyl pak problém ho rázně odmítnout. A to byla chvíle, kdy mi špunty nejspíš zachránily život.
