Jeden můj kamarád říkal, že mu kdosi poradil, když se třásl před veřejným vystoupením, aby byl prostě normální. Prý se mu ulevilo a byl. Tu mi svitlo, že pojem normality může být sám sobě opačný, tudíž zahrne vlastně všechno. Když jsem o tom později přemýšlela, uvědomila jsem si, že normalita stojí na nějakém srovnání a přizpůsobení a záleží na tom čemu – buď se přizpůsobuji světu nebo sama sobě. Tím má honba za svatým grálem normality nabrala úplně nový směr. Ukázalo se, že jej můžu dosáhnout hned a daleko jednodušeji. Místo abych se přizpůsobovala všem, což je nesplnitelný úkol vedoucí k beznaději, můžu čistě být sama sebou a stejně splním povinnost, ke které jsem se upnula. Taková lišárna!
Nějakou dobu již žiji v tomto novém pohledu na svět, ale zjistila jsem bohužel, že srovnávání s davem neustoupilo. To mě dnes přivedlo k dalšímu novému pohledu na věc: zjistila jsem, že každý člověk má poruchu osobnosti, neboť není jako ti ostatní. Zároveň jsem nahlédla náhodnost a surrealistickou nesmyslnost norem, které si lidstvo stanovilo a přišla jsem na to, že se jedná o společný blud. Skrze normy žijeme v iluzi, že je svět jednoduchý a tudíž potlačujeme a do nevědomí odsunujeme složitosti, které se nám nezdají normální. Pestrost světa se pak chvěje ve skrytu a v blázincích.
