Jindy na Staromáku byl strašně hustý dav, tak hustý, že jako by prázdný prostor neexistoval ani mezi lidmi, ani v lidech. Zrovna pršelo a nebe zahrazoval strašlivý strop deštníků. Nevím, kdo vynalezl ty jejich pichlavé hroty, ale byl to šibalský výkon. Rozčílily mě tak, že jsem se jala použít svůj deštník jako beranidlo na prorážení davu. Jenže jako vždy to zůstalo jen v mé zběsilé fantazii, navzdory čemuž mě beztak zavalily pocity viny. Nevím, jestli je to štěstí nebo smůla, že v tom člověk není sám, a že se nejspíš jedná o vinu kolektivní. V davu, jak pevně věřím, se takto cítí všichni. To je zároveň jeden z důvodů, proč se tak všichni cítí. Alespoň pro mě předpokládaná naštvanost ostatních vede k naštvanosti vlastní. Pověstně jako s tím žebříkem, který si Kohn jde vyzvednout od souseda přesvědčen, že mu ho nepůjčí. Nakonec stane před jeho vchodem a zahlásí: „Strč si ten žebřík někam!“ Nakonec by třeba zavládla na Staromáku atmosféra jako při rozsvěcení stromečku, kdyby jen jsme všichni nepředpokládali.
– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.
Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz
Věčná bitva velkoměsta
30. 10. 2017Jsem docela milý člověk, ale jakmile se vyskytnu v davu, vím moc dobře, že se ze mě stane člověk jiný, a to, aniž by se jednalo o davovou psychózu. Nemíváme s davem stejný cíl, a tudíž se jedná spíše o psychózu, respektive amok osobní. Dav v tu chvíli rozhodně není v postavení přítele, zvláště když v podobě rojů italských turistů postává před krámy a nedovolí nebohé pražačce, jelikož ze sebe nevypraví ani sdovolením, projít za svým osobitým cílem. Dalším takovým úkazem, ach bože, jsou supermarkety. Jejich jedinečným specifikem je, že se množství výrobků a regálů málokdy přizpůsobí velikosti budovy, v které je obchod vměstnán. Tím pádem se v menších budovách úměrně zužují uličky a stejně úměrně roste míra nespokojenosti lidí, kteří se tam tlačí s košíky. Opět pro člověka, který ze sebe není schopen ani sdovolením vypravit, je toto situace zrůdná. Úměrně času v obchodě takto strávenému se i z beránka stává lítější a lítější saň, ačkoli beránčí roucho zůstává neporušeno, ta tíha introvertova osudu. Dusí se tichým vztekem, zatímco sbírá nadávky od ostatních. Pocity viny ho pronásledují až domů.
Kateřina Málková
Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.
