Již delší dobu mě čas od času napadne, že snad musím být mrtvá. Ne že by to
cokoliv vysvětlovalo, ne není to odpověď na mé otázky. Je to existenciální
pocit. Své úmrtí datuji do roku 2001. Tenkrát jsem s opravdovou vážností věřila
tomu, že jsem mrtvá, když jsem se ocitla na místě, kde všechno a všichni byli
bílí a já jsem z tohoto záhrobí volala mámě, že jsem v Bohnicích.
Předpokládejme, že bych tenkrát opravdu zemřela a nepamatovala si svoji smrt?
Jak bych potom poznala přechod ze života do záhrobních sfér?
Komentáře mé rodiny k mému včerejšímu posmrtnému stavu byly vskutku zajímavé.
Máma mě chvíli přesvědčovala, že pokud se stravuji a přijímám tekutiny tak žiju.
Lída svou existencí dokazovala to samé, ale to jsem jí vymluvila s tím, že ona
stejně dobře může být pouze mou posmrtnou představou. Brácha to uzavřel slovy:
„A není to jedno?“ čímž měl úplnou pravdu. „To je právě to děsivé,“ řekla jsem
já.