O nutnosti nicnedělání

Přes den někdy odpočívám tak, že si lehnu buď do postele nebo na gauč, zavřu oči a přemýšlím. Velmi mě vytáčí, když se mě rodinní příslušníci opakovaně táží, jestli jdu spát. Tak teď ležím a přemýšlím nad tím, co mě na tom tak vytáčí. Nejsilněji obsažen je v tom odpor vůči prázdnotě, která se ode mě očekává, a co hůř, jejíž obětí je takzvaný normální svět, který předpokládá, že ustanu-li v činnosti, okamžitě mi vypne mozek a usnu. Je mi nanic z představy, že spousta lidí takto prožije celý svůj život. Činnost – spánek, činnost – spánek. Žádný čas na duši. Ale není to tak úplně jejich vina. Západní civilizace je takto postavená. Stále zdůrazňuji, že by nás měli odmalička vést k meditaci, jako se to děje v Tibetu. Zejména proto, že dostáváme přísun stále většího množství informací, které je též potřeba zpracovávat, nebo se nám ucpe mozek, podobně jako se můžou ucpat střeva. Mozek pak nebude schopný žádnou další informaci strávit a tím pádem si nebudeme nic pamatovat. Měli by nás vést k tomu, že informace je také třeba vylučovat, nemyslím nutně něco psát – tam je vylučovací paralela celkem ostudná - ale věnovat jim trochu pozornosti (přežvýkat) a pustit je neškodné do nevědomí. Pokud polykáme informace celé, můžeme si nevědomí zanést různými zrůdami, které nás pak z něj budou pravidelně chodit strašit.