Přirozenost mě dovedla až k tomu, že už se dokážu usmívat jenom zkřiveně, pokud se mi to kdy povede vůbec. Jediná výjimka z těchto nepříjemných omezení se děje v okamžicích, kdy se prostě rozhodnu účelně usmívat. To se pak začnu paradoxně cítit šťastnější než když nechávám vše vycházet z přirozených příčin. Na mých suchých větvích skutečně nic nekvete: musím začít vědomě zalévat.