Velmi rychle jsme se sblížily. Její otevřenost a jistota v dobré příští mi postupně odhalovaly kousky života, zákoutí a zvraty, kterými už ji život provedl. Často to bylo smutné vyprávění, občas z toho běhal mráz po zádech, ale její neutuchající optimismus všemu dodával potřebnou lehkost bytí.
Když přišla poprvé v paruce, čišelo z ní nadšení. „Je to super, nedá to žádnou práci a vypadám stále dobře,“ smála se. Po první sadě chemoterapie byla unavená, ale spokojená. Přece to zvládla na jedničku. Změnila od základu jídelníček. Podřídila nejen stravování, ale celý životní styl, boji s rakovinou. Pročítala komplikované lékařské studie, hledala informace, radila se se všemi, co měli podobné zkušenosti. Vyzkoušela všechno z potravin, bylin, čínské, ajurvédské a každé jiné přírodní medicíny a dařilo se jí dobře.
Výsledky však nebyly tak optimistické, jak lékaři slibovali a musela podstoupit ještě druhou a třetí sadu chemoterapie. Zhubla a od neznámých lidí přijímala komplimenty na to, jak dobře vypadá, s pokorným úsměvem. Neochvějně věřila, že je to jen další životní zkouška, kterou musí projít se ctí.
Přesto, že jí lékaři doporučovali klid, nevydržela sedět doma a přemýšlet o nemoci, která se ji snaží zabít. Netroufala si na opětovnou práci s dětmi, a tak začala vypomáhat na pár hodin v obchůdku. Chodila tam ráda, pro každého zákazníka měla dobrou radu a úsměv. Pořídila si nové bydlení a pomaličku se zařizovala podle vlastních představ. Syn už je samostatný a jí se uvolnily ruce i čas.
Poslední magnetická rezonance ukázala mírné zlepšení. Opět se jí rozsvítily ohníčky v očích a začala plánovat prázdniny, návštěvy široké rodiny na Slovensku, přátel a známých. Ale tahle nemoc je zákeřnější, než bychom chtěli. Po čase začala být unavenější, než bylo přiměřené. Trápily ji bolesti břicha a nechuť k jídlu, ať bylo sebezdravější a sebechutnější. Další z mnoha vyšetření ukázaly prudký nárůst markerů, ukazujících na další zhoubná bujení.
Další sada chemoterapie by každého jiného zabila. „Nejhorší je,“ říkávala s odzbrojujícím úsměvem, „že jdu do nemocnice a je mi dobře, necítím se vůbec nemocná. Ale ty jedy, co do mě pouští, mě složí na tři dny. Nemůžu jíst, jen zvracet. Nemůžu chodit, na záchod mi musí pomáhat. Nemůžu spát, bolesti jsou silnější než prášky na spaní.“ Nebyla však z těch, co si stěžují a s neuvěřitelnou pokorou přijímala každou další bolest, jako nevyhnutelnost na cestě k uzdravení.
Protože se stav nijak zvlášť nelepšil, požádala o tzv. biologickou léčbu. Po neuvěřitelném papírování a dvouměsíčním čekání se zdravotní pojišťovna vyjádřila asi v tom smyslu, že nemá nárok na tento způsob léčby, protože je „neperspektivní“ pacient. Přeložila bych to z úřednické řeči do češtiny asi takto: Jste příliš nemocná na to, abychom do vás investovali velké peníze, proto Vás necháme bez další léčby zemřít. Podobný výrok by nadzvednul i mrtvého! Nehodlala se s tím smířit a okamžitě požádala o pomoc lékařskou komoru, ombudsmana, podala odvolání a požádala o změnu ošetřujícího lékaře. A světe div se, najednou byla léčba schválena.
Zbytečné dva měsíce, kdy už mohla dostávat nové léky, hodila statečně za hlavu. Že není tenhle způsob léčby tak šetrný, jak se všeobecně tvrdí, taky ignorovala. Veškeré své síly soustředila na boj s nemocí, která začala vyhrávat. Když se vrátila domů po nezbytné operaci, přistěhovala se k ní maminka. Dáma v letech, kdy už by sama potřebovala pomoc. Ale maminky už takové jsou, starají se o své děti s láskou v jakýchkoli podmínkách.
Život už nebyl tak lehký, ale po čase začala opět zvládat věci, které nám připadají tak samozřejmé. Osprchovat se, najíst, obléknout. Znova se začala usmívat. Teď je ta pravá chvíle na malou podpůrnou návštěvu, říkala jsem si. Byl však listopad, vánoční obchodní sezóna v plném proudu. V obchodě jsme bývali od rána do večera. Několikrát jsem, unavená a zavalená povinnostmi, odložila plánovanou návštěvu.
Jednoho dne ráno mě uzemnila zpráva, že je opět v nemocnici. Lékaři jí nedávali velké naděje. A v očích posla špatných zpráv jsem četla zoufalství. Na rozdíl ode mě se mohl utrhnout z práce a zajet do nemocnice. Odpoledne zemřela.
Bylo mi hrozně, ještě dva dny jsem chodila jako náměsíčná a starosti všedního dne mi připadaly vzdálené, jak procházka po Měsíci. Ještě na pohřbu jsem chtěla křičet, vstávej, máš přece za pár dní narozeniny! Tytéž narozeniny jako já!
„Už to nestihnu,“ odpověděla by mi s tím odzbrojujícím úsměvem, „mám teď rande s někým jiným.“ „Promiň,“ zašeptala jsem jí na cestu. Dnes už vím, že nic, ani práce, nesmí být důležitější než lidé kolem nás. A pokud existuje nějaký život po životě, pak ji bude tentokrát pořádně hýčkat, byla to totiž bojovnice.
