U oběda se dozvídám, že ve školce mají starý počítač a paní učitelka nezná tu novou hru. Že na zahrádce už jsou krokusy, ale vypadají nějak divně. Že taťka je už zase v druhé práci a večer je unavený. Dcera trpělivě kočíruje tohle upovídané hejno malých dětí a já se mezi nimi cítím dobře. Po obědě vyprávím příběh o moudrém hospodáři, který ví, že musí vydělat tři zlaté. Jeden půjčí svému synovi, aby se učil a rostl, druhý vrátí svému otci, který mu jej půjčoval, když on sám se učil. A za třetí opraví pro všechny střechu a připraví jídlo. „Ale babi, to mu nic nezůstane.“ „Zůstane mu toho víc, než si myslíš,“ odpovídám hádankou. Chvílí jim to vrtá v hlavičkách, ale pak si odbíhají hrát. Dcera mi ke kávě přidává kapesné. „Promiň, mami, víc ti dát nemůžu, začali jsme šetřit na studia, chtěli bychom, aby vystudovali všichni. Jo a zítra máš přijít k bráchovi, mají pro tebe novinky.“
S pocitem vděčnosti si schovávám bankovku a v duchu počítám, jestli si mohu dovolit zajít s kamarádkama na kafe. Po příchodu domů kontroluji účet, na který přišel důchod. Důchod nižší než nájemné mého malého bytu, nižší než státem vypočtená minimální mzda. Pracovala jsem od osmnácti let, vychovala dvě děti, státu odváděla celý život určené daně a poplatky a teď se koukám, jak špatným hospodářem je stát. Po svých dětech chce platit za vzdělání, svým rodičům nedává dost na důstojný život a státní pokladna má spoustu děr, které nikdo neopravuje. Stydím se být závislá na dobré vůli svých dětí. Stydím se za politiky, které jsme si zvolili. Stydím se a zlobím se, co jsme to dopustili.
S tím pocitem trpkosti se probouzím. Byl to jen sen. Ale nedá mi to a otevírám internetové noviny. Vyskakují na mě titulky: „Týden neklidu vrcholí, tisíce studentů jsou v ulicích“, „Vyšší daně, nižší důchod“, „Protikorupční fond posílá policii na ministra“, „Systém sociálních dávek stále selhává.“
Mia
vloženo 10.11.2012 22:11:52
tvrdá realita dnešního dne....