Pohybem k dobré náladě aneb nesportuji

Nesportuji. Na kolektivní sporty jsem byla příliš samostatná už na střední škole a dodnes přesně nechápu smysl urputného běhání za kulatým nesmyslem s pocitem, my vám to nandáme. Při individuálních sportech zas není nic, co by mě hnalo kupředu, chybí mi ta zarputilá nutnost neustále dokola sobě nebo ostatním dokazovat, co všechno zvládnu. U výkonnostních sportů mé tělo protestuje tak, že obtěžuji lékaře na pohotovosti. Neznamená to, že příležitostně neběhám a nepadám, že se občas neztrapňuji v parku na půjčených bruslích, že se neplácám nekonečně dlouho v bazénu, abych uplavala alespoň půl kilometru, nebo že se neplížím na kopec za vidinou báječného výhledu.

Nesportuji. Chodím. Vyrostla jsem v době, kdy sport, hudbu i náš volný čas řídil velký bratr, kdy nebylo úniku před organizovanou uvědomělou zábavou. Naším tichým protestem byl spacák, celta, kanady a kytara. Chodili jsme po horách i nížinách, vyhýbali se turistickým trasám a tábořili přesně tam, kde jsme došli. Žádný hajný nás nikdy nevyhnal a stopy po nás by našel jen Vinnetou. Chodili jsme později také s dětmi, chodili jsme dobývat hrady, zdolávat rozhledny a objevovat středověká města. Chodili jsme a vyprávěli si, děti přitom nějak zapomněly, že je bolí nožičky. Chodili jsme, kreslili a psali si o tom.

Chodím dodnes. Chodím každý den, přehlížím hromadnou dopravu až do chvíle, kdy zpoždění hrozí průšvihem nebo je počasí, že by psa ven nevyhnal. Nevšímám si jezdících schodů, když jsou tam obyčejné, a snažím se ignorovat výtah. Tahle disciplína mi moc nejde, zvláště když domů vláčím krmení pro smečku puberťáků. Ale chodím ráda. Chodím se kochat přírodou, sluncem, historickými památkami nebo jen tak. Chodím, koukám a občas fotím.

Tak přirozený pohyb jako chůze je výborné antidepresivum, je k dispozici stále a nic mě nestojí. Mohu zastavit, když tělo protestuje, mohu jít svým tempem, bez tlaku na výkon a bez stresu ze selhání v týmu. Nesportuji. Nepotřebuji vyhrávat. Chodím pro radost.