Zdravěji a pomalu

Sama žádost oné dámy by u mě před dvaceti lety vyvolala skutečné rozhořčení, před deseti lety sarkastické úšklebek, dnes už jen chápavý úsměv. Fakt, že všechno, co chceme, nepadá z nebe a neteče z máminých prsou, se snažíme pochopit už od malinka. Šťastní jsou ti, kteří to stihnou za první dvě desetiletí nebo o chlup dříve. Nic není bez námahy a nic není bezbolestné. Všechno stojí úsilí, učení, práci a často i bolesti, ať už fyzické nebo psychické. A nejvíce úsilí stojí změnit sami sebe, své vnímání světa, chápání svého těla i svých návyků, ať už dobrých nebo špatných. Tahle dáma odešla nespokojená.

Ale já jsem byla zvědavá a tak jsem se vyptávala těch, kteří věděli, že je to bude stát sebekázeň a námahu. „Překvapivě nejbolestivější pro mě bylo, když jsem si po týdnu pečlivého zapisování každého sousta musela přiznat, že jím příliš hodně balastu bez živin a moje nadváha je vlastně způsobena podvýživou,“ přiznala žena hezkých ženských, avšak kyprých tvarů. V období baroka by jistě byla ideálem krásy, v dnešním době a kultu vyzáblých anoretických modelek však zbytečně trpí nízkým sebevědomím a vyčerpávajícím kolotočem „zázračných“ diet a hladovění. Stejně jako mě jí trvalo dlouho pochopit, že: Zaprvé se musí jíst často, poměrně hodně, ale nejdůležitější je jak, kdy, co a v jakém poměru. A zadruhé, že stravu, čili příjem energie musí vyvažovat pohyb, čili výdej energie. A je jedno, jestli se hýbete při štípání dřeva, jízdou na kole do práce, v posilovně nebo třeba při tanci.

„Musela jsem změnit celý svůj denní režim a hlavně to potom dodržovat a nevymlouvat se sama před sebou,“ smála se tato žena, která zpočátku nejen že nehubla, ale dokonce přibírala. A nebýt podpory poradce a rodiny, házela by znovu flintu do žita. Po mnoha týdnech, spoustě sebezapření a sebekázně, se cítí o mnoho lépe, je sama se sebou spokojená a rozhodně není hladová. Že při tom nezhubla prvotně požadovaných deset kilo, ale jen šest, vůbec nevadí, protože její úsilí manžel s úsměvem komentuje slovy: „Jako by se celá rozzářila.“

Nebojte se, nebudu Vám tady říkat, co máte a nemáte jíst nebo dělat, na to necítím dost povolaná. A koneckonců každý člověk má jiný metabolismus, potřebuje jinak vyváženou stravu a jinak rozvržený pohyb. Asi by bylo zbytečné se trápit v posilovně, když rádi jezdíte na kole. A soudě podle sebe, taky každý potřebuje jinou motivaci a jiné odměny. Ale i na ten nejstrmější kopec se lépe šplhá, když víte, jaká je cílová odměna. Už nemám střevní potíže, zbavila jsem se žaludečních nevolností a neznám pálení žáhy. Vlasy už mi nepadají po hrstech, nehty se tolik nelámou a pleť se přiměřeně vyčistila. Ani migrény nejsou tak časté. Nedokážu Vám říct, zda je to změnou jídelníčku, životního rytmu nebo jiným vnímáním světa a sama sebe. Asi od každého něco.

„Důležité je nespěchat. Nevážit se každý den, nečekat zázraky a vytrvat,“ potvrzuje mé domněnky výživový poradce. A tak si z každého jídla dělám malé potěšení tak, jako jsem kdysi dětem skládala jídlo na talíř do obrázků. Na svačinu si krájím ovoce na obložený talíř s kapkou medu, teplá jídla zdobím čerstvými bylinami, do většiny jídel přisypávám po troškách nejrůznější semínka, nešetřím barevnou oblohou všeho druhu a čistou vodu piji z vínové sklenice. Protože jíst se má všemi smysly.

Často a ráda jím v příjemné společnosti, kde si povídáme, smějeme se, ochutnáváme, vychutnáváme a dáváme tak svým vnitřnostem dost času klidně trávit a správně zažívat. I tady platí, že „všeliké kvaltování toliko pro hovádka dobré jest.“ Při jídle to platí dvakrát.