Většina z nás činnosti pravidelné, nedoceněné a nudné, jako jsou domácí práce, považuje za nutné zlo. Celé dětství nás učili, že uklízet se musí. Že neumyté umyvadlo je ostudou hospodyně. Že vlasy na zemi jsou fialový hnus. V pubertě nás obírali o čas, který se dal strávit mnohem zajímavěji, otravným úklidem a nesmyslným mytím nádobí, když to klidně počkalo. Měla jsem na dveřích cedule „vstup na vlastní nebezpečí“ nebo „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“ a pro klid rodičovstva jsem věci prostě schovávala z jejich dohledu.
Ve svém prvním vlastním bydlení, kdy jsem měla sotva svých pět švestek, jsem udržovala rovnováhu pořádku a chaosu snadno. Jak počet věcí narůstal a chaos začal přerůstat, začal ve mě hlodat ten výchovou pečlivě zasazený červík pochybností o sobě. Jsem špatná, když nechám to nádobí neumyté do zítra? Budou si o mě myslet, že jsem špindíra, když nechávám svetr a kalhoty přehozené přes židli, místo abych ho měla úhledně srovnané ve skříni?
S příchodem batolat či zvířectva do domácnosti jsem se naučila některé drobnosti, jako hračky všude po podlaze, trička od jogurtu nebo fresky na zdech, prostě ignorovat. Do popředí vystoupil sebezáchovný reflex, nakrmit, zabavit, unavit, uspat a nenechat se přitom k smrti uštvat. Ale v pozadí mi stále hlodal ten červík. Jsem špatná matka, když nemám vypulírovanou domácnost? Odsoudí mě, když dětem nevařím každý den třikrát denně? A jako většina z nás jsem měla za zády ještě zhmotnění všech svých pochybností v podobě maminky či babičky. „Nechápu, jak můžeš mít nevyžehlené povlečení?“ „Já bych nikdy nedovolila, aby děti měli v pokoji takový nepořádek.“ Vzpomínám si, křičí ve mně malá holka, kterou při tvoření rušily příkazy „ale nejdřív si musíš uklidit“.
Jednoho dne se ale něco změnilo. Kdo říká, že je umyté nádobí důležitější než postavený komín ze všech kostek a jiných předmětů celé domácnosti? Kdo říká, že je čistý stůl důležitější než nadšení dcery nad tím, že už umí jíst příborem, i když má špenát rozptýlen všude po sobě a blízkém okolí? Každý den bojuji s rozporem mezi tím, co vás učili, že je správné a že se musí, a tím, co cítím jako důležité pro sebe a děti. Je důležitější nechat děti a následně puberťáky růst a rozvíjet se, nebo je „učit“ a „omezovat“ nějakými pravidly. Každý den znova vážím, zda to či ono pravidlo je nezbytné pro přežití. Často v nich vidím sama sebe, a nezapomínám, jak jsem se cítila v jejich roli. Rostu. A přehodnocuji.
Do pokojů puberťáků vstupuju jen v nouzi, s klepáním a odcházím bez jakéhokoli hodnocení. Respektuju jejich výsostné území stejně, jako chci, aby oni respektovali moje. Zvyšuju hlas jen, když nenacházím své věci na svém místě nebo počet špinavých hrnků rozmístěných na jejich území převyšuje celkový počet hrnků v domácnosti. Neuklízím za nimi, a když po nich něco chci, více či méně trpělivě opakuju svou žádost tak dlouho, dokud to není. A to i v případech, kdy bych to sama měla uděláno za pár minut. Vyperu jen to, co je v prádelním koši. Umyju jen to, co je v myčce. Příkazy dávám jasně, holou větou a se slovem prosím. Poděkuji, když na mě zbyde, co uvařili.
Sama si tvořím nová pravidla. Přehodnocuji. Zajít s puberťáky do klubu je důležitější než umýt nádobí. Pokecat s kamarády u piva je přednější než vytřít, vyprat a vyžehlit. Zpívat si cestou z koncertu je cennější než vydrhnutá koupelna. A pak si druhý den udělám radost, uvařím pro všechny a umyju ten sprchový kout.
