Minimální nebo maximální mzda?

Nemluvím o absolutní chudobě, o stavu, kdy člověk není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy, ošacení a přístřeší, a může tak být ohrožen jeho život. Mám na mysli chudobu relativní. Stav, kdy nejste schopni uspokojit své sociální potřeby na průměrné úrovni v dané společnosti. Zaplatíte sice průměrné bydlení, máte postel, stůl, židli i přiměřené oblečení, nemáte hlad, ale už si nemůžete zajít na koncert či do divadla, poslat děti na „lyžák“, zaplatit jim zájmové kroužky, koupit si například hudební nástroj, vyrazit na výlet nebo se najíst v restauraci. Vaše koníčky se scvrknou na dlouhé procházky, vymýšlení levných a ještě levnějších jídel, v lepším případě na povídání s přáteli. Ona i průkazka do knihovny, vlak na výlet nebo lístek do kina něco stojí.

Omezit své zvyky a výdaje na úroveň minimálních příjmů může být snadné první měsíc dva tři, zvláště když máte kde bydlet, neplatíte hypotéku, vlastníte pračku, lednici i počítač. Ale bez tohoto zázemí vás za rok dva tři přejde nejen úsměv, dobrá nálada, ale i víra v lepší příští. Po měsících marného hledání práce prudce klesá vaše sebevědomí, snaha, naděje a tím se zhorší i zdravotní stav. A kde jsou pak sliby našich politiků a nové vlády o tom, jak zajistí pracovní místa a sníží nezaměstnanost?

Navíc se nemohu zbavit pocitu, že míru tzv. objektivní chudoby určuje stát, potažmo tedy lidé, kteří nikdy nedostatkem netrpěli, málokteří si na sebe vydělávali vlastními silami a nikdy nemuseli žít za jimi stanovenou minimální mzdu ani pár měsíců, natož pak delší dobu. Jako by si neuvědomovali, že každého může nehoda zbavit zdraví i schopnosti pracovat, že jednou budou taky staří, a o majetek a investice můžou přijít docela rychle a snadno. Ano, bez myčky a foťáku se dá žít. Dát si maso jednou týdně také stačí. I bez mobilního telefonu a auta dokážete dobře žít. Ale ti, kteří o tom rozhodují, by si to měli nejdříve zkusit, ne měsíc nebo dva, ale třeba rok, aby mohli se znalostí věci rozhodnout, co je a co není důstojné přežití.

A protože ryba páchne od hlavy, napadá mě možná absurdní myšlenka, že nikoliv minimální, ale maximální výši mzdy bychom si měli určit. Co kdyby si stát, a tím všechny úřady, podniky a instituce, které se financují z peněz nás daňových poplatníků, určil mzdu maximální? Co takhle trojnásobek průměrné mzdy svých zaměstnanců? Nebo čtyřnásobek nejhůře placeného pracovníka podniku? Netvrdím, že by si schopní lidé nemohli vydělat hodně peněz, ale služba státu by neměla být výdělečným podnikem ani dojnou krávou. Věřím, že ředitelé a vysocí manažeři nesou velkou odpovědnost za svá rozhodnutí, a věřím, že si zaslouží přiměřeně vysoké hodnocení.

Ale i pan Baťa věděl, že spokojený zaměstnanec vydělá podniku alias státu více než levná pracovní síla. A to finančně i morálně. Bylo by hezké sledovat, jak se pan ředitel stará o životní úroveň a spokojenost svých lidí. Jak rozvážně a spravedlivě rozděluje odměny, jejichž výše určuje také jeho plat. Že by tento model mohl být zaveden i do kolektivních odborářských smluv ani nemluvě. Cena práce na trhu je určována nabídkou a poptávkou jako kterákoliv jiná komodita na trhu. Bezpochyby jsou lidé, kteří by rádi pracovali i za nižší mzdu, jen aby nebyli závislí na pomoci druhých nebo neseděli zbůhdarma doma. Nepochybně se také najdou zaměstnavatelé, zejména mezi malými živnostníky, kteří nejsou schopni nabídnout ani minimální mzdu, ale rádi by někomu práci dali. A stát jim v tom bezdůvodně brání. Určuje dvěma nezávislým stranám, co si dohodnout mohou a co ne.

Namísto toho, aby podporoval zřizování pracovních míst tak, aby práce skutečně nebyla podhodnocena. Aby zajistil prvotní praxi pro absolventy bez praxe. Aby zvýhodňoval ty, kteří jsou schopni se o sebe postarat sami. Aby zřídil pracovní příležitosti postiženým a důstojný život skutečně nemocným, starým a bezmocným. Co kdyby se stát přestal plést do personální a mzdové politiky podnikatelům a živnostníkům, přestal jim házet zákonodárné klacky pod nohy a udělal si pořádek ve své vlastní účtárně?

www.novinky.cz/ekonomika/326640-chudoba-a-socialni-vylouceni-hrozi-v-cesku-1-5-milionu-lidi.html