Přání a předsevzetí

Když jsme mladí, myslíme si, že změníme svět. A zatím svět mění nás. Diktuje nám, co máme vědět, co máme dělat, jak máme vypadat i co si máme myslet. Jedni se nechají a dělají to, co se po nich chce, jen aby měli klid. Druzí se stanou rebely a stavějí se proti všem a všemu, co se jim říká. Jiní se snaží pochopit a naučit se v tom žít. A jen někteří se účí a hledají vlastní cestu.

Učí se rozeznávat, co změnit lze a na co nám síly nestačí. Někdy je to zřejmé a jasné. Když se mi nelíbí žít v nepořádku, uklidím ho. Necítím se dobře s nějakým člověkem, nebudu s ním. Nechutná mi jídlo, vyberu si jiné.

Jindy se dlouho trápíme snahou změnit něco, co sami nedokážeme. Ale většinou je to velmi jednoduché. Nemohu změnit cholerického šéfa na kliďase, naučím se jeho projevy přijímat klidně. Nemohu zachránit meruňky vymrzlé na jaře, naučím se jíst odolná jablka. Nemohu poručit větru a dešti, koupím si pláštěnku a naučím se milovat déšť.

Změnit vlatstní vnímání světa, změnit sebe sama je jednou z nejtěžších věcí v našem životě. Těm, co se nebojí na sobě pracovat, vnímat svět kolem s otevřenou myslí a bez předsudků, těm nabízí tahle těžká práce také největší odměnu. Spokojenost.

A tak si stejně jako loni opakuju čtyři dohody starých Toltéků. Nebudu hřešit slovem. Budu nejdřív myslet a teprve pak mluvit, vyřčené slovo nelze vzít zpět a ublížit může více než rána pěstí. Nebudu si nic brát osobně. Všechny soudy jsou jen obrazem toho, jak mě vidí ti ostatní. Nebudu si vytvářet žádné domněnky. Domněnky a očekávání přinášejí často zklamání a zmatek. Budu dělat věci nejlépe, jak umím. Ani lépe, ani jako někdo jiný. Každý z nás je originál a já nepotřebuju ztrácet síly zbytečným soupeřením. A přidávám si k tomu ještě svou vlastní dohodu. Budu se mít ráda. Přeji Vám totéž.