Choďte vždy rychleji. A nejlépe vnitřním obloukem zatáčky bez zpomalení. „Pomaleji to nejde, to se rovnou můžu zastavit!“ Vstupujte do dveří první a pouštějte je vteřinu před tím, než do nich vstoupí ona. Není nic tak ponižujícího než za pánem tvorstva cupitat na podpatcích v šíleném tempu, vlát ve větru s posledním dechem a narazit si nos o dveře v marné víře, že je někdo podrží. Můžete to ještě vylepšit opakováním slova „rychleji“. Čím častěji, tím neschopnější se bude depresivní žena cítit.
Odcházejte na deset minut a vracejte se za několik hodin nebo dní. V milující ženě tím udržujete neustálý strach, v nemilující narůstající vztek a všechny ostatní spolehlivě odrovná přebíhání od jednoho pocitu k druhému. Neodpovídejte na otázky. Nebo odpovídejte otázkou či ještě lépe výčitkou. „Jak se můžeš na tohle ptát?“ „Už jsem ti to říkal před půl hodinou, to si nic nepamatuješ?“ „Kde by to tak asi mohlo podle tebe být?“ Nic nevyvolává takový pocit malosti a marnosti, jako nemožnost dostat jakoukoliv odpověď.
Využívejte větu: „Já vím, že si myslíš…“ Přece víte nejlépe, co si myslí, říkala to už loni. Opakovaný a zjevný nezájem o její myšlenky a pocity spolehlivě zpustoší každou ženskou duši.
Kritizujte, co má na sobě. Nic ji tak nevytočí, jako prohlášení: „To je děsný!“ „To si vážně chceš na sebe vzít tohle?“ A je úplně jedno, že jste mysleli na barvu košile nebo délku sukně. Ona slyšela, že je DĚSNÁ. Nic není pro ženu tak ponižující, jako vědět, že se vám prostě nelíbí, ať udělá, co udělá.
Zpochybňujte její potřeby. „To skutečně musíš na sebe pouštět tu vodu půl hodiny, kdo si myslíš, že to bude platit?“ „A na co potřebuješ další sračky, vždyť už jeden krém doma máš?“ „Jak můžeš mít chuť na zmrzlinu, když jsme teď měli česnečku?“ Její nevýznamnost nejlépe zdůrazníte poukazováním na hloupost a bezvýznamností jejích potřeb a přání.
Ponižujte její přátele a přítelkyně. „O čem se s tou tlustoprdkou můžete tak dlouho vybavovat, to chceš vypadat jako ona?“ „Jak se můžeš bavit s někým, kdo si ani nedokáže udržet normálního chlapa?“ „Proč myslíš, že se s tebou ten chlap vůbec vybavuje, akorát tě chce dostat do postele.“ Tímto jí dáváte jasně najevo, že patří do společnosti slabomyslných budižkničemů, mezi které jste ji právě zařadil.
Posmívejte se jejím zájmům. Filmům, u kterých brečí. Seriálům, které sleduje. „Jak se na to se svou inteligencí můžeš dívat?“ Hudbě, kterou ráda poslouchá. „To já si aspoň pustím něco normálního melodického, ne to tvoje tadátýdá…“ Koníčkům, které nechápete. „To se tady hodláš celé odpoledne válet na gauči s jakýmsi pletením? K ničemu to není.“ Celý její svět bude rázem vypadat nicotný a odsouzeníhodný, a to včetně ní.
Urážejte její schopnosti. „Vždyť ty se nedokážeš postarat ani sama o sebe, a to si myslíš, že zvládneš to, co já už mám za sebou?“ „Ty jsi dobrá akorát tak k zalátání těch kalhot.“ Posílíte tím už tak dost silný pocit neschopnosti.
Kontrolujte. Každý telefonát začínejte otázkou: „Kde jsi a co děláš?“ Volejte jí pokud možno co půl hodiny s nějakou „neodkladnou“ otázkou. Nešetřete otázkami jako: kam jdeš, co budeš dělat, s kým jsi to telefonovala, kdo ti to zase píše, apod. Taky ji vítejte slovy: „Tak kde jsi byla a co jsi celý den dělala?“ Nic jí neodradí od přirozeně spontánní potřeby se s něčím svěřit nebo pochlubit tak jistě, jako pocit neustále kontrolovaného a omezovaného puberťáka. Nezapomeňte zkontrolovat maily a mobil, co kdyby se náhodou s někým zapovídala. Co kdyby sklidila nějakou tu lichotku nebo s někým mluvila o vás. Mohla by mít vlastní názor nebo dokonce dobrý pocit. Každou snahu o sebevědomí je potřeba zarazit v zárodku.
Vyčítejte a ponižujte. „S kamarádkami ses smála, a na mě se tváříš jako, že chceš umřít.“ „Jak to se mnou mluvíš? Kdo si myslíš, že seš?“ Vzbuzovat vytrvale pocit viny je dokonalým způsobem, jak zahnat citlivé ženy do blázinců nebo na koleje.
Vychovávejte a dirigujte. „Obleč si tu novou podprsenku!“ „Ukliď si laskavě za sebou koupelnu!“ „Proč neuvaříš kafe?“ Donutíte ji nakonec jen slepě plnit příkazy, nepřemýšlet a nerušit.
Zásadně nepoužívejte slova prosím a děkuji. „Proč bych tě o to měl prosit, to je snad samozřejmé?“
Vyžadujte. Odrážejte drobné žádosti a prosby větou: „A co chci já, tě nezajímá?“ „Takovou blbost snad nemyslíš vážně?“ Lhostejností k jejím přáním nakonec dosáhnete toho, že už po vás nebude NIC chtít.
Nadužívejte otázku „Proč?“ Ona často sama neví, proč to či ono takhle chce, jen to tak cítí. Neschopnost dát uspokojivou odpověď ji staví do role neposlušného žáčka, frustrovaného posměchem.
Neberte „Ne“, „Nechci“ a „Nevím“ jako odpověď. „Proč zase nechceš jít ven? Vždyť je tam tak hezky.“ „Jak to, že to nevíš, ty nemáš žádný názor?“ Pocit nedostatečnosti a neschopnosti se tak báječně prohlubuje.
Udržujte odstup. Půjdete-li jí někde naproti, nezamíchejte se omylem mezi ostatní obyčejný lid tím, že budete čekat přímo u vlaku či autobusu. Nadřazený odstup je spolehlivě ponižující cesta k její nespokojenosti.
A zároveň si osobujte její intimní prostor. Zvedejte jí sukně a kontrolujte spodní prádlo kdykoliv, nejlépe na veřejnosti. Vítejte se nejdříve s jejími prsy nebo zadkem a pak si všimněte i jí. Snažte se ji pomuchlat, i když hlásí či naznačuje, že o intimnosti nemá zájem. Kdykoli můžete, ji poplácejte majetnicky po zadku jako farmář chlubící se svou krávou. Nakonec se skutečně začne chovat jako dobytek.
Uklízejte jí věci. Není nic protivnějšího než stále hledat věci, které nejsou tam, kde je odložila. Nebo je rovnou vyhazujte. Podle hesla, už to tu leží roky a vůbec to nepoužíváš. Jen si musíte dát pozor, aby totéž neudělala s vašimi věcmi včetně vás.
Ještě se nezhroutila a není v psychiatrické péči? Ještě vás nevyhodila nebo neutekla? To podle majetkových poměrů a nátury. Tak to nejspíš něco děláte špatně.
Třeba ji chválíte. Nosíte květiny nebo drobné dárky. Obdivujete hlasitě a často její schopnosti. Nevyčítáte a pomáháte, když něco pokazí. Posloucháte její „tlachy“ bez rad a výčitek. Nehodnotíte její názory. Posloucháte, co vám říká i když se vám to nelíbí. Pomáháte jen tehdy, když vás o to požádá. Neradíte, když radu nečeká. Nevychováváte ji. Nevyžadujete služby. Nevíte o každém jejím kroku a každém ženském tajemství. Každý dárek a překvapení oceníte. Co jí nemůžete pochválit, to nekritizujete. Obejmete ji, když brečí. Necháte ji spát, když je unavená. Dáváte jí čas a prostor pro přátele, kamarády a koníčky bez podezírání a vyptávání. Zkrátka se k ní chováte jako ke královně a bohyni.
Tak to už se jí nezbavíte. Bude silná, sebevědomá, žádoucí, a zbytek života na vás pohlížet s laskavostí, shovívavostí a láskou.
P.S.: Pánové, až jednou nebudete chápat, proč se vaše žena chová tak divně, vzpomeňte si, co z výše popsaného jste právě udělali. Nebo neudělali?|
Iva Borak
