Chodníky a čistý stůl

Nevím, čím se inspirovali architekti normalizačních sídlišť, ale podezírám je, že potřeby obyčejného člověka to rozhodně nebyly. I když těžko tehdy mohli předpokládat, že každá rodina bude mít auto, a některá i dvě, potřeby obyčejných lidí se mění v čase jen málo.

Architekti ze socialistických škol tlačeni potřebami dělnického lidu se možná snažili, ale výsledek byl nejen bez nápadu, ale taky většinou beze smyslu. Neshledávám totiž nic kouzelného ani praktického v tom, že všechny chodníky zahýbají v přesně pravých úhlech, zatímco lidé ze všech domů chodí nejčastěji po uhlopříčce nejbližší cestou k zastávce. A zdaleka nemám na mysli jen školní mládež.

Možná to vypadá hezky na výkrese nebo z ptačího pohledu, ale když ráno spěchám na tramvaj, proklínám zabedněnost dnešních architektů, kteří navrhovali tuto rekonstrukci. Jsem totiž nucena volit mezi mnohem delší cestou klikatě po chodnících nebo rychlejší cestou po vyšlapaných cestičkách, které střevíčkům moc nesvědčí. V hlavě se mi zjevuje Pythagoras zlomyslně počítající, kolik metrů ranního poklusu bych ušetřila a kolik travnatých ploch by přibylo, kdyby lidé při práci přemýšleli.

Trklo mě to do očí jednou ráno, když jsem vyběhla na balkón pro kousek oblečení a rozhlídla se. První zimní sníh pocukroval stromy i zemi bez ohledu na poslední stavební úpravy. Všude bylo bílo a nebyly vidět ani chodníky ani trávník. A napříč bílého koberce vedly stružky stop sbíhající se v uhlopříčně se vlnící proud končící u zastávky. Navzdory chodníkům i architektům.

Možná by každá reforma, rekonstrukce nebo restrukturalizace měla začít smetením všeho ze stolu. Čistá bílá deska stolu, plátna nebo papíru je zdrojem nápadů, nenutí nás opravovat už špatně postavené, ale přemýšlet o skutečně novém a lepším. O něčem, co dokáže sloužit skutečným lidem a ne investujícím úřadům a realizačním firmám.